Anotace:
Snad žádný jiný český spisovatel a žurnalista neměl tak krásný poměr k svým čtenářům jako Karel Vaněk. Psali mu, zpovídali se mu, radili se s ním - neboť v jeho drobných kursivách, feuilletonech a povídkách nalézali zrcadlo svého vlastního života. Znal je a rozuměl jim, rozuměl především těm statisícům bezejmenných lidiček, přehlížených a přišlápnutých denním životem. Jim jsou věnovány také "Poslední střepiny". Defilují před vámi nezaměstnaní, hokynářky, chalupníci, agenti, průvodčí z tramvají, pacienti v nemocnicích atd., atd. Ale kolik dramat, podivuhodných příhod, komických i tragických historek, najdete v jejich osudech! Psal je někdo, kdo do všech podrobností znal a miloval lidi chudé a nešťastné, kdo s pochopením a láskou dovedl je vykreslit a zařadit do světa sociálních nerovností. Josef Hora píše v předmluvě k "Posledním střepinám": Jednou nohou stojí tyto práce v žurnalismu, jsouce ukázkou, jak i práce, psané pro noviny, mohou míti svůj trvalejší význam, druhou nohou sahají do literatury, kde zvlášť dnes je nouze o dobrý humor. Že můžeme k těmto málo českým humoristům řadit i Vaňka, za to můžeme věru poděkovat jen pevné povaze tohoto člověka, po léta na smrt nemocného, ale vždy poznamenaného úsměvem a darem přenášeti tento úsměv do tváří druhých. (obálka 1934)