Anotace:
Kavárně u nádraží, memoárové románové práci spisovatele J. V. Šmejkala, zahubeného Němci, dílu, jež bylo poctěno v soutěži Ottova nakladatelství první cenou a jež dosáhlo zasloužené popularity u čtenářů, se dostává touto knihou pokračování. Vydáváme tu Mánesovu Josefinu z pozůstalosti, jak ji autor zanechal, na několika místech v poznámkách dokonce s nevyplněnými okénky, bez svých zásahů, s pietou, již jsme povinni mrtvému příteli.
Co je Mánesova Josefina? Záhadný, tajemný, anonymní, neurčený portrét z geniálního malířského obrazu Mánesova, obraz, kolem něhož utkal J. V. Šmejkal svou opět memoárovou fabuli. Tentokrát, v druhém dílu jeho cyklu Josefa a Josefina, nevypravuje už paní Josefa Heichenwaldrová, nýbrž její dcera Josefina, provdaná pak za pražského měšťana Lustiga (vzpomínáte: v Mánesově díle je také portrét krásné paní Lustigové, Olgy), a vzpomíná na všelijaké události rodinné i veřejné, sociální, politické, kulturní ze svého období, tedy na pr. i na rok osmačtyřicátý, na Havlíčka, na jeho deportaci, na smrt jeho i Juliinu, ale rudou stuhou se jejími vzpomínkami vine historie jejícho setkání, náhodného a anonymního, s Josefem Mánesem v předvečer revoluce, na karnevalu umělců, zlaté růže, již měla toho večera, a jejího rozmarného příslibu a pak jejího portrétování v Mánesově atelieru...
Podle J. V. Šmejkala je tedy Mánesova Josefina - Josefina Heichenwaldrová-Lustigová: nevíme, jak došel J. V. Šmejkal k této hypothese, jaké měl pro to doklady, byli-li jeho informátoři spolehliví, nebo jde-li jen o zvěst lásky, vytvořenou fantasií tohoto milovníka provençalské, francouzské, španělské milostné poesie. Autentického výkladu se už doprovodem k románové práci nedočkáme. Kolem rtů zesnulého pozorujeme v duchu tajemný úsměv: splývají nám to v jedno rysy jeho tváře s úsměvem, který utkvěl barevným zázrakem kolem rtů Mánesovy Josefiny?
[obálka 1947]
|