Anotace:
Raffaelovo malířské dílo bylo a je dosud oceňováno pro svoji klasickou dokonalost, pro vytříbené estetické hodnoty, které dovršily italskou renesanci. U Raffaela není obdivovaná originalita, pronikavost a smělost hledání, ale jeho schopnost syntetizovat podněty učitelů - otce Giovanniho Santiho a Pietra Perugina i obou dovršitelů ducha renesance, Leonarda a Michelangela. Raffaelova tvorba se bohatě větví od prvních ušlechtilých a půvabných Madon k monumentálním alegorickým kompozicím určeným pro vatikánské komnaty i pro tapisérie v Sixtinské kapli. Tam se plně uplatnilo Raffaelovo zralé mistrovství jak ve formální výstavbě, tak v pronikavém studiu skutečnosti, v hledání ideálního typu všestranně krásného člověka i způsobu jeho harmonického zobrazení v tzv. maniera grande. Bohatou tvorbu malířskou ve službách papežových, malbu řady oltářních obrazů, portrétů, Madon, z nichž mnohé vznikaly v široké dílenské spolupráci, provází rozsáhlé dílo kreslířské, které svědčí o složitém hledání a promýšlení definitivní formy. Autor monografie O. J. Blažíček hledá odpověď na řadu otázek, které vyvstávají před tímto bohatým, členitým dílem, vznikajícím v tak nedlouhém časovém rozmezí (Raffael se narodil 1483 a zemřel 1520). Zkoumá nejen dílo malířské, ale i Raffaelovu tvorbu architektonickou, stejně jako jeho vztah k antickému umění i konkrétní ochranu antických památek; hledá jeho místo v složitém vrstvení umění doby vrcholné renesance, kterou "uzavřel posledním dokonale otesaným klenákem". (obálka 1982)