Anotace:
Čtvrtý svazek Německé války popisuje dosud vrcholné období obrovského zápasu. Po snadném vítězství na Polskem, které se mu západní mocnosti ani nepokusily zmařiti válečným podnikem proti Západnímu valu - jenž, jak nyní víme, byl by měl bezpečný úspěch, neboť hazardující a ve válčení západních mocností nevěřící Hitler měl jednu jedinou armádu, a to onu, jež operovala proti Polsku - Hitler dokončil v zimních a jarních měsících přípravy a s armádou tentokrát již skutečně silnou a nad to po vítězství v Polsku také i sebevědomou, nastoupil, když si byl zajistil Norsko, k hlavnímu podniku, k útoku na jedinou silnou armádu, jež mu mohla vzdorovati, na francouzskou. Ale tato armáda přece jen nebyla dost silná, aby mohla čeliti jeho výtečně ozbrojeným divisím, a na tom nic nezměnila ani podpora, ostatně skrovná, jíž se jí dostalo od Britanie, Belgie a Holandska, kteréžto dvě země - a také Lucembursko - Němci zločinně a proti mezinárodnímu právu přepadli, ač zachovávaly přímo úzkostlivě neutralitu až do poslední chvíle. Nejen to - francouzská armáda nejen nebyla dost silná, aby s podporou spojenců mohla odolati německé, natož ji poraziti. Byla kromě toho vedena měkkým, chabým, nepodnikavým Gamelinem a ani neměla dobrou morálku, jak ani nebylo možno jinak v zemi, která tleskala "Mnichovu" a zradila svého československého spojence. Hypnotisován představou, že Maginotova linie a připojené obranné soustavy v Belgii a Holandsku Němce zastaví a že se zase rozvine zákopová válka, která nakonec Německo udolá jako roku 1918, Gamelin, mající málo tanků a ještě méně letadel a podporován jen nedostatečně Britanií, dočkal se porážky hned v prvních dnech tažení. Němci, kteří jak píše Schlabrendorff, narazili na neočekávaně měkký odpor francouzské armády, zmocnili se již po několika dnech klíčového postavení francouzské obrany, Sedanu. Nadto se jim podařilo již v pěti dnech vyřaditi z války holandskou armádu, zmatenou leteckými a parašutistickými útoky a brzo poté také belgickou. Němci, kteří vyrazili z Eifelského pohoří s dosud nevídanou tankovou armádou, rozkrojí spojeneckou frontu ve dví, takřka zničí Brity u Dunkerque, rozleptají francouzskou severní armádu a potom, nedbajíce Maginotovy linie, hrnou se na Paříž od severu a západu, ženouce se přitom současně do Bretoňska. Brzy padne Paříž, francouzští fašisté a defaitisté, vedeni Lavalem, svrhnou Reynauda, který by chtěl pokračovati v odporu ze severní Afriky, nastolí Pétaina a ten požádá Hitlera o příměří. Válka se zdá býti ztracena, neboť zbývá už jen Britanie, jejíž skrovňoučké válečné síly byly právě krutě poraženy u Dunkerque. Ale ještě než svět dospívá k obavám, zda není svědkem neslýchaného vítězství Hitlera a jeho Němců, jsou vytvořeny prvky německé porážky. Hitler neměl jít na Paříž a měl odložit o nějaký týden triumfální jízdu Brandenburskou branou, nýbrž měl naložit několik divisí svých vojáků na lodi a vrhnout je do zmatené a bezmocné Anglie. To by asi byl býval skutečný konec války. Hitler místo toho se rozhodl pro bitvu na Sommě a obsazení Paříže, věci to z vojenského hlediska druhotné, protože po zničení severní armády Francouzi přestali býti jeho hlavním nepřítelem a stali se jím Britové. Podaří se ještě zničit Britanii, když se Hitler konečně odhodlá k útoku na ní po dvouměsíčním váhání? Tuto otázku zodpovídá pátý svazek Německé války. (obálka 1946)