Anotace:
[1. díl] "Nikdo neví, co člověk musí prožít, než v něm šílenství dozraje a ovládne ho beze zbytku. Lidé leckdy prožívají věci tak hrozně, že by měli v mžiku přijít o rozum. Ale oni se nezblázní." Tato slova zazní na počátku knihy z úst hlavního hrdiny. Rozhlasový reportér Kryštof je úspěšný ve svém povolání, šťastně ženatý, bez materiálních či jakýchkoli jiných zjevných starostí. Náhle začíná propadat těžké duševní chorobě: první příznaky se projevují při návratu ze služební cesty a vzrůstají během dvoudenního bloudění Varšavou. Před očima čtenáře defilují sugestivní obrazy hrozivých situací, plných nebezpečí jak pro hrdninu románu, tak pro jeho okolí i celé lidstvo, ale i situací krásných, plných pohody, naděje a štěstí. Proměna reálného světa v neskutečný svět chorobných představ se odehrává pouze v Krštofově vědomí. Této proměny se hrdina účastní "celou představivostí, srdcem a rozumem", ale netuší, že ho ještě čeká dlouhá a trnitá cesta... [2. díl] Nejtěžší dny svého života tráví Kryštof v ústavu pro duševně choré, odkud "žádné dveře nevedou". Pevně svázaný, neschopný pohybu prožívá chorobné stavy úzkosti, zoufalství a bezmoci, které střídají chvíle nadšení, štěstí, vědomí vlastních sil a schopností. Po nejkritičtějších dnech nastává zklidnění, Kryštof se smí volně pohybovat, poznává své okolí, pacienty i ošetřující personál. V každém novém člověku, v každé nové situaci vidí utajenou osobnost, smysl, záměr, dlouho nedokáže pochopit, kde se vlastně nachází. Odborná lékařská péče však postupně přináší výsledky, neskutečný svět začíná pomalu nabývat rysů reality, která ovšem není nijak radostná. Její působení charakterizuje Kryštof těmito slovy: "Je mi těžko a hrozně, když se tak šourám k přístavu, kde zakotvila moje šílená loď... Mé lože tam stojí, čeká a mírně se kolébá, má loď, na které pluju nikam..." [3. díl] Nemoc ustupuje a Kryštof se zvolna navrací do skutečného světa. Přemýšlí o tom, co prožívá a co prožil, o situacích, o lidech, které zná, a především o sobě. O své myšlenky se dělí s jedním z pacientů: "... Ale musíš si uvědomit, kdo jsi. A pokud je to příliš brzy, tak aspoň kým chceš být... Oni tě tu nejdřív ze všeho očistí, oškrábou, jako se škrábe ryba, jenomže to je málo, protože očistit se musíš hlavně ty sám... Skoro každý se sem dostane proto, že si neví rady se životem. V nejrůznější podobě. Ty ses nedovedl smířit se svou povinností, někdo jiný s milenkou nebo s nevěrou, zmrzačením, smrtí manželky, odpovědností, čímkoli... Člověk se může osvobodit, věř mi to..." Kryštofova těžká, trnitá cesta do hlubin vlastní duše je korunována úspěchem, Kryštof se vrací domů, ke své ženě a dceři, do života. Nebylo by to však možné bez vlastního přičinění, bez silné touhy po životě, bez naděje v lepší zítřek, protože "ztratit naději znamená ztratit život... Nikdy neztrácejte naději!" [obálka 1984]