Anotace:
Druhý svazek Hercenových vzpomínek a zpovědí má ráz intimnější než první díl. Hercen tu vypráví o své lásce, manželství a rodině. Ale nejvýznamnější jsou ty kapitoly, v nichž kritisuje carský režim a líčí jeho důsledky: ruské soudnictví, úředníky-vyděrače a samovládce, tím otrlejší a troufalejší, čím byli vzdálenější od centra carské moci. Uvádí další své spory a střetnutí s policií, nová vyhnanství a vynuceným odjezdem z Ruska tento díl končí. Zajímavé jsou kapitoly, popisující život Hercenova moskevského přátelského kroužku, v nichž vystupují význační lidé pokrokové ruské společnosti z konce prvé poloviny XIX. století. Je to především literární kritik Bělinskij, historik Granovskij - západníci a oposiční tábor slavjanofilů: Kirějevští, Aksakov a jiní. Hercen vzpomíná srdečného přátelství a pokrokových snah, které tuto společnost sloučily, lituje všech neshod a rozporů, ke kterým mezi nimi muselo dojít, protože chtěli obrodit Rusko na zcela protichůdných zásadách. Do Hercenova vyprávění zaznívá elegický tón vzpomínek, vybavovaných po letech v cizině, stesk po mužných a nadšených letech, tolik slibujících a tak bezohledně carskou a policejní reakcí ubíjených.