Anotace:
Zasloužilý umělec Ladislav Boháč patřil k "železné gardě" Národního divadla, jeden čas byl i jeho režisérem, a dokonce také ředitelem. Je dobře znám z rozhlasu i z televize - v obou těchto médiích pracoval až do konce svého života. Starší generace si ho pamatuje především jako mužně ztepilého představitele milovnických postav českého filmu. Na první pohled by se Boháčova umělecká dráha mohla zdát až čítankově úspěšná. Kniha Tisíc a jeden život ukazuje, že skutečnost byla mnohem složitější. Své memoáry uvádí Boháč Shakespearovými verši o plynutí vteřin, hodin, dní a roků naplňujících pomíjivý lidský život. Z proudu chronologického vyprávění vystupují tři intermezza - rozhlasové, filmové a televizní -, vytvářející osobitý kompoziční rytmus jeho vzpomínkové knihy. Sledujeme v ní herce od nadšeně zaujaté účasti v divadelní avantgardě, kdy jej na samém počátku jeho cesty poznamenala nesmazatelně spolupráce s Vladimírem Gamzou v Uměleckém studiu. Jádrem knihy je půlstoletí působnosti v Národním divadle. Autor je k sobě vzácně kritický a upřimný, nešetří sebeironií, má smysl pro humor stejně jako pro vážné zamyšlení nad uměleckou tvorbou. Jeho dráha je každodenním zápasem, v němž prožívá vedle radosti zklamání i krize, vede neustálý spor sám se sebou, překonává pochybnosti o možnostech a smyslu herecké práce. Pasáže o vyčerpávajícím studiu postavy Marka Antonia a dalších velkých rolí jsou vzrušujícím dramatem a tvoří spolu s objevnými pasážemi o avantgardních scénách a o příkladu ruského divadla myšlenkové jádro knihy. Boháč-vypravěč je lyricky něžný, evokuje-li své dětství, je okouzleným milovníkem české přírody, dovede s láskou a úctou vzpomínat na své učitele, přátele, kolegy a spolupracovníky, vydává svědectví o svém občanském postoji, o své činnosti v odborech i ve vedení Národního divadla. Jako cestovatel je vnímavě přemýšlivým a široce vzdělaným pozorovatelem, který ctí antiku, miluje malířství i hudbu. A především svou mateřštinu. Jeho kultura jevištní řeči a jeho aktivní vztah k poezii je výrazem srdce i cílevědomé tvorby. A tak je vlastně přirozené, že na sklonku plodného života se z herce stal spisovatel. Svou knihou, kterou psal s horečnatou vášní zaujatého vypravěče, jehož čas je vyměřen, obzírá běh vlastního života, aby vydal svědectví o smyslu svého uměleckého zápasu, který se mu stal nelehkým, ale krásným osudem; který pro něho byl oddanou a pokornou službou umění, této zemi, jejímu lidu. (obálka 1981)