Anotace:
"Z pánů z Rosenberka, kdožkoli vede vladařství domu svého, předchází všechny úředníky zemské." V tomto usnesení českého sněmu roku 1497 je ve zkratce vyjádřeno mimořádné postavení rožmberských vladařů v zemi. Byli prvními po králi a mluvčími všech tří stavů - panského, rytířského a městského. A zastávali zpravidla i nejvyšší úřady v zemi. U Petra Voka, jímž rod Rožmberků vymírá, bylo toto pravidlo porušeno. Petr Vok se nikdy nestal - až na krátkou epizodu roku 1594, kdy velel české branné hotovosti - vysokým hodnostářem, a ostatně se i sám vyhýbal všem poctám a hodnostem ve službách Habsburků. Petr Vok z Rožmberka porušil dávné zvyky i jinak - jako představitel tradičně katolického rodu se přihlásil k Jednotě českých bratří. Celou vahou své moci čelil snaze Habsburků upevnit se na českém trůně a proti vůli Rudolfa II. prosadil v čele českých stavů - jako prezident odbojného stavovskéh direktoria - Majestát o náboženských svobodách. Byl přesvědčen o nezbytnosti náboženského míru a tolerance a proti habsburskému univerzalismu postavil požadavek svrchovanosti českého stavovského státu, opřeného o pevné spojenectví se sousedními zeměmi. Jak se to srovnává se zprávami o Petru Vokovi jako rozmarném velmoži, nepřekonatelném frejíři, jemuž hrozily i zatykače pro neplacení dluhů? I to ovšem patří k historickému portrétu posledního Rožmberka. Chceme-li porozumět, musíme to vše sledovat v kontextu osobního a lidského zrání Petra Voka, které bylo hluboce ovlivněno konflikty a zápasy doby, v níž žil. Teprve takto lze rozpoznat, že jeho rozmary tvoří jen epizodu v tom, čím žil a o co usiloval - často nepochopen nejen současníky, ale v mnohém i jejich potomky. (obálka 1985)