Anotace:
Do uvolněné, euforické sovětské společnosti konce šedesátých let, především do jejích literárních kruhů, sjelo zahraniční vydání první knihy Vzpomínek Naděždy Mandelštamové jako blesk z čistého nebe. Vždyť ji v té době už zdravil na ulici Konstantin Fedin, vždyť Konstantin Simonov v té době nosil na Ordyňku žluté růže její přítelkyni Anně Achmatovové! A ona? Vydá si knihu, kterou snad ani nelze nazvat vzpomínkami, spíš obžalobami. Všechny včetně sebe obviňuje ze smrti geniálního básníka, který mohl pro ruskou poezii udělat mnohem víc, než stihl. Úzkostlivě se drží své vynikající paměti, nic neopomene, ani pronásledování na svobodě, popíše všechny agenty, kteří se kolem nich hemžili od konce dvacátých let, popíše každého z bývalých přátel, jak se v krizové době chovali, do posledního detailu popíše nepříčetnou Čerdyň, kde se už její muž vzdával cizorodému tlaku, podrobně popíše i úmorná léta vyhnanství ve Voroněži - a popíše i zánik básníka ve vší jeho absurditě. Pozdvižení, jež se rozpoutalo po vydání první knihy vzpomínek, znásobila Druhá kniha z roku 1972. V ní se Naděžda Mandelštamová rozhodla psát o sobě, o tom, jak svůj život s básníkem viděla ona. Protože jí už vůbec nic nebránilo, dokonce ani pocity vděčnosti, které měla z dob, kdy chodili s mužem po žebrotě od spisovatele ke spisovateli, podrobila ruské literární kruhy nelítostné analýze. Podle jejího názoru staří zhloupli, střední zradili - a mladí o ničem nechtějí slyšet. Natož o zločinnosti svých předků. Obvinila rovněž západní avantgardu ze zaslepenosti. Uvedla řadu argumentovaných důkazů její slepoty. Výsledkem byly rozhořčené stati a dopisy typu: "Překročila jste svůj stín!" Naděžda Mandelštamová o pár měsíců předstihla století, v němž jí bylo souzeno prožít drama lásky a boje - narodila se 30. října 1899 v Saratově. Dostalo se jí maximálního vzdělání (matka byla lékařka), například maturovala na chlapeckém gymnáziu, nikoli na dívčím, rodiče s ní procestovali Německo, Francii, Švýcarsko. Hravě zvládala jazyky, vyznala se skvěle v literatuře a výtvarném umění, ale nebyly jí cizí ani přírodní vědy a matematika (když zapomněla vzorec, dokázala si ho odvodit), externě absolvovala na přírodovědecké fakultě. Ti, kdo dnes tvrdí, že byla pouhým odštěpkem dvou geniálních básníků, s nimiž byla životně spjata - Mandelštama a Achmatovové - se mýlí. Přesto o sobě prohlašuje, že její život začíná setkáním s Mandelštamem (1921). Tolik úcty a oddanosti byla schopna do svého vztahu vložit, že se stala fenoménem věrnosti. Provázela Mandelštama na každém kroku, prožila s ním skoro deset let bídy a vyhnanství. Také on na ní byl zcela závislý a nebyl ochoten prožít bez ní ani den. Když je od sebe definitivně 1.5.1938 odtrhli, vše zůstalo při starém, jen se snad znásobila míra její bolesti. Po básníkově smrti ve sběrném táboře ve Vladivostoku (údajně 27.12. téhož roku) se nesměla vrátit do Moskvy, musela se pohybovat 105 kilometrů od hlavního města, ačkoli nikdy zatčena nebyla. Za války žila s Annou Achmatovovou v Taškentu. Svůj životní úkol spatřovala v záchraně Mandelštamova odkazu. Nejen básně, ale i prózy se pro jistotu naučila nazpaměť, protože se nikdy nedostala z dohledu státní bezpečnosti. Teprve ke konci šedesátých let se směla vrátit do Moskvy, kam už přivezla rukopis první knihy vzpomínek a kde se její byt stal jedním z nejnavštěvovanějších center svobodného myšlení. (obálka 1996)