Anotace:
V celé dlouhé historii Indie bychom patrně těžko hledali jiný rok, který v tak krátkém časovém úseku zkoncentroval tolik dramatických událostí a zvratů a tak pronikavě poznamenal další vývoj země, jako rok 1947. Indie v něm definitivně dosáhla osvobození z koloniální poroby, ale současně - snad stejně definitivně - ztratila svou jednotu a územní celistvost. A právě tento klíčový rok si vybrala za námět své knihy publicistická dvojice Pierre Collins a Dominique Lapierre, aby podrobným popisem jeho událostí osvětlili a přiblížili čtenářům i Indii dneška a bezprostředního zítřka; neboť odkaz tohoto roku předznamenal zcela výrazně i veškerý další vývoj v jižní Asii. Stejně jako ve svých několika předchozích knihách, z nichž dvě už dostali do rukou v českém překladu i naši čtenáři (Hoří už Paříž?; Schůzky se smrtí), nezvolili Collins a Lapierre metodu suchého historického rozboru a věcné deskripce, nýbrž živou formu poloreportážního vyprávění, založeného na velmi důkladném - a ani zdaleka ne vždy snadném - shromáždění dostupných materiálů, dokumentů a svědectví, hlasů z protichůdných a navzájem nepřátelských táborů i objektivních popisů nezúčastněných a pozorovatelů. V případech tak palčivě živých, jakým je tento námět, je autorova úloha nesmírně ztížena; nejde tu již jen o vyhledání dostatečného kvanta spolehlivých zdrojů a hlasů, ale také a především o jejich co nejobjektivnější zvážení a zhodnocení, aby výsledný dojem nebyl zkreslen zaujetím pro tu či onu stranu. Netřeba jistě ani zdůrazňovat, že dosažení úplné objektivity je tu cílem skoro nemožným; a slouží ke cti oběma autorům, že se tomuto co nejobjektivnějšímu pohledu alespoň výrazně přiblížili. Těžko můžeme od obou autorů očekávat, že budou uplatňovat znalosti a hledisko marxistické historiografie. Nemůžeme jim také vytýkat, že je jejich pohled na některou epizodu či dílčí otázku tu a tam odlišný od toho, co jsme třeba byli zvyklí čítat ve starší literatuře, že v podružných drobnostech plně neuspokojí historika či indologa zejména tam, kde se látka dotýká kulturního a historického dědictví dávnější minulosti, nebo že v číslelných odhadech a údajích různého druhu, kde nejsou k dispozici exaktní, spolehlivě doložená čísla, propají někdy charakteristické indické nepřesnosti a nadsázce, s níž se každý, kdo se déle zabývá Indií, setkává v této zemi na každém kroku. A jistě jim odpustíme i to, že se v jejich knize tu a tam přece jen prodere na povrch jejich sympatie či antipatie vůči některé postavě nebo skupině ve větší míře, než by bylo přípustné v ryze vědecké publikaci; platí to především o jejich pojetí Mountbattena a jistém nadhodnocení role, kterou sehrál v údobí kolem zániku Britské Indie a vzniku dvou nových států na indickém subkontinentu. Vyplynulo to zřejmě již ze skutečnosti, že právě Mountbattenovy vzpomínky a zápisky tvořily základ valné části Collinsova a Lapierrova líčení. Právě s touto námitkou se setkáváme i v indickém, celkově kladném hodnocení jejich knihy nejčastěji. Těmito výhradami nechceme však naprosto zlehčit výsledek autorské dvojice - jen upozornit, že ne každý údaj a detail v jejich knize je možno brát za exaktní ekvivalent skutečnosti. Uvedené zápory jistě víc než vynahradí zcela nesporné klady jejich knihy - především živý dojem spoluprožívání líčených dějů, který dovedou autoři svým podáním v čtenáři vyvolat. Převratný rok 1947 se tu před námi odvíjí od prvního bezprostředního kroku k předání vlády nad Indií do rukou představitelů domácího obyvatelstva až po tragické zavraždění Mahátmy Gándhího jen několik málo týdnů po skončení tohoto roku. Je příznačné, že i při poměrně velkém rozsahu své knihy museli autoři jistě pečlivě vybírat, čemu věnovat plnou pozornost a co přejít jen stručnější zmínkou - tak bohatý to byl rok a tak překotný a proměnlivý byl jeho vývoj. (z doslovu D. Zbavitele, 1983)