Anotace:
Podnětem k napsání tohoto hluboce procítěného a lidsky teplého románu byl autorovi slib, daný četným přátelům, že "také o nich jednou něco napíše". Míra i forma ponížení českého člověka a člověka vůbec byly příliš veliké a také příliš rozmanité a mnohotvárné, než aby to, co o tom již bylo napsáno, mohlo vyčerpat všechnu látku. Žijí-li vzpomínky na Branibory v Čechách ještě po tolika stech letech, nebudeme ani se vzpomínkami na Čechy v Branibořích tak brzy hotovi. Maličký odstup časový, tuze ještě skoupý, dovolil autorovi přece něco: používat šedivých kulis, a jen potud, pokud jich nutně potřebuje, aby vysvětlil příčiny jednání svých osob a omluvil kazy, jež se ukázaly na jejich charakterech, nejčastěji jen pod tíhou okolností a jen přechodně, jako dech na zrcadle. Hovoří-li s prvních několika stránek ještě zjitřený cit a boj o vnitřní klid a moudré a nutné smíření se s novými formami života, na dalších tento cit a tento zápas slábne, aby přešel v jakýsi vyčkávací střeh, spojený s pozorováním okolního světa. V šedívé kapičce života jsou pozorováni lidští mikrobové jako pod mikroskopem, nikoli s chladností vědce, ale soucitným účastenstvím člověka, majícího porozumění a srdce. Politik, odbojník, zlodějíček krátkých vln z etheru či zloděj briliantů nebo zavazadel od nádražní pokladny, až po toho nejhnusnějšího vraha nevinné ženy, princ, profesor, učitel, důstojník, spisovatel a publicista, lesník, továrník, kněz, soudce, advokát, státní návladní, herec, horník atd., ať té či oné národnosti, a toho či onoho politického kreda, toť svět, jak se jevil pisateli ve svém šedivém zakuklení a ve své křečovité snaze vydržet a dočkat se. Přitom se však autor nezapomíná ohlížet po domově, po práci ženy, náhle opuštěné, zoufale bezmocné, aspoň v těch prvních chvílích, ale také pak silné, odvážné a dost vynalézavé a důvtipné, aby i ona splnila svou úlohu a aby tu její práci bylo cítit na dálku. Neměl svou Sasanku jen Hýs, měli své Sasanky i ti druzí, a jen jim, často jen jim, děkuje mnohý za to, že je zde ještě dnes, a mnohé ženě je děkovat za to, že ten její odešel jako hrdina. Jakou metamorfosu prodělala duše takového Votrubce! Van Bruggů, kteří si klíček k vlastnímu klidu našli sami, bylo málo. Nepatrný odstup časový (kniha vznikla v poslední formě na jaře 1946) dovolil autorovi přenést se přes leccos lehčeji a vyhledávat raději světlé stránky věci. Ukázněný dlouhou školou novinářskou, mlčí Jaroslav Svitavský tam, kde by se dalo ještě mnoho mluvit, a naznačí jen, co se dá domyslit. Nazval-li svoji mosaiku románem, není to rozhodně nadsázka, neboť je to román z románů, jež vymýšlí a jimiž popsal i ponuré stěny vězeňské sám život. (obálka 1948)