Anotace:
Louis Ferdinand Céline V květnu 1894 narodil se v Asnières mladé modistce, provdané za železničáře, syn. Život není lehký a proto když vychodil školu, nepřišla v úvahu otázka dáti chlapce zapsati na gymnasiu. Ve 12 letech se živí v galanterním obchodě, ale večer se noří do knih a připravuje s úsporností k maturitě. Chvíli příručí, chvíli poslíček nebo obchodní zástupce, nepřestává studovati a platí svou mzdou své knihy, poplatky za zkoušky a brzo i zápisné na lékařské fakultě. V roce 1914 je mu 20 let. Nemusí ani dlouho čekati na potěšení míti příležitost bojovati za civilisaci. Sotva se dá odvést, odchází do pole, kde se brzy vyznamenává svojí skvělou odvahou. Raněn, je pochvalně citován v rozkaze a dostává válečné vyznamenání. Když se jakž takž vybere ze svých zranění, plaví se do Afriky, kde je nějaký čas úředníkem dřevařské společnosti. Po návratu do Paříže dokončuje svá lékařská studia a předkládá fakultě iniversity v Rennes svoji thesi, která je poctěna zlatou medailí. Navštěvuje znovu Afriku a Ameriku jako lodní lékař. Rockefellerova nadace mu ukládá za úkol studium spavé nemoci a Společnost národů mu svěřuje důležité poslání ve své evropské misi. Chudý příručí z Asnières, ženatý dnes s dcerou chirurga a profesora lékařské školy v Rennes, má svoji ordinaci v Clichy a tam také pod pseudonymem Louise Ferdinanda Célinea ukončil Dr. Destouches svoji knihu, již psal pět let. Cesta do hlubin noci, dílo, které působí dnes v celém světě neslýchaný rozruch. Nový talent mezi francouzskými vypravěči. André Maurois Trvalo to několik měsíců, než se mi podařilo objevit pro čtenáře New York Times nového autora s velikým talentem. Konečně jsem ho našel. Své první dílo uveřejnil ve věku 38 let, a je to dílo ne-li mistrovské, tedy zcela jistě exklusivní a velmi originální. Jmenuje se "Voyage au bout de la Nuit". Hrdina její se dostává do velmi rozmanitých prostředí: válka, kolonie, Amerika. Některými rysy připomíná Sancho Panzu: je rozumný, nestatečný, dosti amorální a vyjadřuje se obdivuhodně přirozeným způsobem. Jeho vylíčení války, jež je pro Francii nové, bude Američanům v některých svých projevech připomínat knihu "A Farewell to Arms" (Rozloučení s válkou). Pokusil jsem se odhalit autorovu totožnost. Kniha má podpis Louis Ferdinand Céline, to však je pseudonym lékaře, jenž léčí tuberkolosní na pařížské periferii. Pochází z chudiny a jen usilovnou prací mohl dokončit svá lékařská studia. Ve válce byl na frontě; pak byl vyslán Společností národů jako lékař do Afriky a do Ameriky. Tak se mu dostalo příležitosti, aby spatřil na vlastní oči světy, jež popisuje. (Otištěno v New York Times) [obálka Borový 1933] Případ Céline. Karel Čapek Cesta na konec noci je po Axela Muntheho Knize o San Michele druhý doktorský román, který je svým způsobem světovou sensací. Jenže ten Ferdinand Céline, doktor pařížské periferie, je více méně vyložený protějšek doktorského Cagliostra, lidumilného a samolibého mága, mondénního cynika nadaného velkodušností a nadšením pro zdravou a naivní přírodu, jenž je hrdinou knihy Muntheho. Céline se nikde nevydává za muže velkodušného nebo úspěšného; naopak, co může říci o svých nezdarech, o své zbabělosti a smolařině, o celé mizérii svého bezcílného a svrabařského života, to poví, skoro jako by se tím chvástal; dokonce pečlivě zatajuje jakýkoliv případ úspěchu a vnitřní satisfakce, jehož není prosta medicina sebe řemeslněji vykonávaná. Jeho sebeponižování je až děsivé a brutální, je cynické a nevyčerpatelné; zaplavuje celý svět, čenichá každou páchnoucí špinavost, obnažuje všechny lidi s jejich fysickou ubohostí a mravní deskrepidností. Divný doktor, kterého jaksi uspokojuje děsit své čtenáře tím, že jim staví na oči jejich tělesný rozklad a duševní bídu, pokud vůbec lze mluvit o nějaké duševnosti nad touto hromadou střev, pohlaví a výměsků, z nichž jsou složeni. Křečovitě nenávidí bohaté - a oškliví si ty druhé; na konec je egalisuje rovností jejich bědné a nečisté hmoty. Je to, jako by se tento doktor z periferie vztekle mstil na celém lidstvu. Ano, ale proč? Budeme-li analysovat cynismus Célinův, najdeme na něm několik velmi specifických znaků. Především blagérství Pařížana, ten škleb velkoměstského dítěte, které "do toho vidí". Hned na začátku knihy Céline nad aperitivem nadává na vlast - a jde dobrovolně na vojnu. Dělá grimasy sám nad sebou, posmívá se vlastenectví a statečnosti, špačkuje, chytá sebe i druhé při každém hnutí zbabělosti; dopustí se jako dragounská hlídka hrdinského činu a honem ujišťuje, jak měl při tom plné kalhoty a že chtěl vlastně desertovat. Když miluje, uchechtává se nad svým pasáctvím. Zuřivě se brání tomu, brát nějak vážně a uctivě sebe sama; stejně neuctivě odhaduje své bližní, pošklebuje se jim bez jakéhokoliv vnitřního veselí, jeho mentátlní záznam je karikatura; v tom je typický rys městského proletáře, jeho výsměšná bystrost, jeho předpojatá záliba v negaci. Druhý znak: medický materialismus, jenž bývá u doktorů cosi jako profesionální tic. Jakási schvální a okázalá hrubost, otrlá řezničina, návyk brát lidi jako balíky střev a špatně fungujících orgánů; u Célina se stupňuje až v nauseatickou posedlost, ve zvláštní směs záliby a štítivosti. Řekli bychom, že Céline vzal příliš doopravdy ten medický cynismus, jako vzal příliš vážně onen škleb městské periferie. Příliš, to znamená: něco tu nesedí; tím teprve se vyhrocuje případ Célinův. Všimněte si jeho doktořiny: byť o ní mluví jen tak vedle jako o svém bezradném a nepovedeném řemesle, neujde vám, že tenhle doktor bere svůj úkol až bolestně vážně; že je úzkostně skrupulosní a těžkopádně svědomitý. Nedovede filosoficky a lhostejně pokrčit rameny tam, kde nemůže pomoci. A stejně tak se vracívá až podrážděně k tomu, kde nějak selhalo jeho svědomí, jeho jistota, řekli bychom, jeho esthetická stránka. Nikde o tom nemluví, nikde ho nepřistihnete, že by se k takové pečlivě ukryté stránce přiznal; ale je ji cítit v té vzteklosti a zjitřenosti, se kterou vás ujišťuje, že všechno je nicotné a nesmyslné. Marná slavá: sebe chvástavější drsnost neodreaguje bolestné pohnutí a tragickou citlivost tohoto doktora chudých. Ten celý výsměšný cynismus na něm haraší tuze hlučně jako obranný krunýř, který ho dře do krve. Poběží na druhý konec Paříže sehnat nějaké nové serum pro nemocného uličníka; ale aby zakryl svůj neklid a svou úzkost, bude se pošklebovat malichernosti a pedanterii tak zvaného stánku vědy. Céline je moderní pokrytec, který se stydí za své svědomí, za svou měkkost, za svou vůli sloužit; ta neupřímnost se na něm mstí; je zmatený a nešťastný; potřeboval by lékaře duší, který by mu řekl: Člověče, to je jen taková nervosa; uvolněte své potlačené pudy lásky a statečnosti, u všech všudy, vyžijte se mravně v obětavosti a svědomitosti, místo abyste se jich dopouštěl tajně a nedůvěřivě; a uvidíte, že vám bude líp... A to by nebyl recept jen pro Célina. [Lidové noviny, 11.6.1933]