Anotace:
Mezi známými díly české memoárové literatury vyniká nad mnoha ostatními vzpomínková kniha J. S. Machara Konfese literáta. Název pro své paměti zvolil Machar naprosto přesně. Jeho vzpomínky jsou především v pravém slova smyslu konfesemi - tedy knihou nejryzejšího lidského vyznání, tak osobního a pravdivého, že pro ni nemůžeme nalézt vzor, s kterým bychom ji mohli srovnávat, ani napodobitele, jenž by podruhé uměl vyjádřit vše, co v ní bylo již jednou vysloveno. Tento neopakovatelný zpovědní ráz Konfesí literáta vychází z Macharovy niterné potřeby sdělit, třeba i sebeironií a vyzývavou upřímností, pravdu o sobě a odhalit tak zrod své vlastní osobnosti, lidské i umělecké. Přitom zdaleka nezáleží na tom, že zde nejsou zaznamenány všechny životní události a že se hlavní vzpomínkové pásmo omezuje na poměrně krátký časový úsek, od chlapectví přes studia a dospívání až po okamžik, kdy mladý literát nastupuje po maturitě vojenskou službu a záhy mu vychází první kniha veršů Comfiteor. Úplnost či fragmentárnost vlastních pamětí nebyla pro Machara podstatná. Psal své konfese spontánně, s vášnivým odporem k jakémukoliv pokrytectví, ať osobnímu nebo společenskému, a sledoval vytrvale jediný cíl: objevit ve vzpomínkách vnitřní logiku svého životního běhu a nalézt zároveň doklad pro své pozdější, trvale zformované umělecké názory a životní postoje. Vyjádřil to konečně sám, jasně a lapidárně, přímo ve svých Konfesích literáta: "Píši román člověka, svého Já, nic víc."
(obálka 1984)
|