Anotace:
Ačkoli mezi okamžikem, kdy jsem poprvé vkročil na venezuelskou půdu na Bolívarově letišti v Maiquetií, a mezi jiným okamžikem, kdy jsem se na stejném místě s Venezuelou loučil, uplynulo dlouhých šest let, nepřipadalo mi, že opouštím zemi důvěrně známou. Najezdil jsem po ní autem víc než tři sta tisíc kilometrů, létal nad ní letadlem a jezdil lodí v jejích vodách - a taky jsem toho po ní dost nachodil pěšky. Byl jsem v jejím nejsevernějším, nejvýchodnějším i nejzápadnějším koutě a dostal jsem se i na tajemný a málo prozkoumaný jih: mohl jsem tedy být vděčný okolnostem, které mně, geologovi profesí, umožnily vidět a poznat víc než většině cizinců a snad i proniknout blíž k životu a myšlení prostých Venezuelců. Ten vděk v sobě chovám; ale zároveň s ním i vědomí nepoznaného, protože poznat Venezuelu beze zbytku ani nelze. Ve stejných chvílích, kdy v klimatizovaných kancelářích caracaských mrakodrapů, v halách bank nebo v oslnivých diskotékách pulzuje pokročilé dvacáté století, putují někde v Guayanské vysočině bludné skupiny nahých lidí, pojídačů žab a mravenců, kterých se naše civilizace téměř nedotkla. Překotnou snahou člověka o využití přírodních zdrojů utrpěla tato země tak, že se místy ocitla až na hranici devastace, přesto však si dovedla dosud uchovat svá bílá místa na mapě. Byla první zemí z celé americké pevniny, které se dotkla noha moderního Evropana, a přitom skrývala tajemství svého Otce řek do druhé poloviny našeho století... V.P. [obálka Panorama 1983]

Obsah: