Anotace:
Staré ženy se sešly k bdění u mrtvého. Posadí se, něco pojedí, hovoří o tom či onom, a pozvolna se z jejich povídání vylupuje příběh. Nejde o toho mrtvého - vždyť o mrtvých jen dobré -, nýbrž o jednu z nich, starou Terezu, kterou jen tak něco nerozhází. A jde o příběh tvrdý, vášnivý, v němž není dobro bezbranné a krotké, nýbrž stejně divoké a neúprosné jako zlo: prohrává-li, pak jen proto, že samo chtělo. Neboť velkorysost neztrácí to, co chamtivost získává: nejde jim přece o totéž. Svým trumfem zasazuje zlo ránu samo sobě, protože jeho protějškem pak už není láska - jíž vděčí za všechno -, nýbrž prázdnota. Rámcovým zasazením příběhu, kompozičním uměním, pojetím románové látky se v tomto díle Giono řadí mezi literární průkopníky, jakými byli Faulkner či Lawrence Durrell: exponování příběhu různými vypravěčkami v několika postupných verzích vytváří "fasetový" pohled, jehož perspektivy se překrývají, ale také nedomykají, a tak odhalují skutečnost nejednoznačnou a relativní, avšak v Gionově vidění spíše smyslem překypující než smyslu zbavenou. Tereza, která poznala jen tvrdý a chudý venkovský život a nuzácké, byť dobrodružné manželství, je zaskočena mateřskou láskou paní Numanceové, a poprvé v životě se poddává něčemu tak hlubokému. Manželé Numanceovy spojuje bezvýhradná láska a život naplněný velkorysostí až šílenou; stejně se zachovají, když Terezin muž, který rozumí jen vychytralosti a zisku, všechno zničí jen proto, aby se zmocnil, co by v každém případě dostal. Tereza milovala paní Numanceovou téměř neuvědoměle, a stejně samozřejmě se pomstí. Navenek cynická, tvrdá žena dokončuje svůj příběh s ironickým klidem: ve svém životě udělala, co měla. Gionovy "silné duše" jsou duše tvrdé, ne nutně laskavé, ale nadané jakousi vnitřní nezdolností a neústupností, naplněné nevyčerpatelnou životní silou, s níž vstupují do onoho hlavního konfliktu, který v Gionově pojetí zmítá světem: konfliktu mezi láskou a nenávistí k životu. [obálka Odeon 1994]