Anotace:
Tři vrcholná díla žánru, představujícího neodmyslitelnou součást japonské klasiky, překlenují dobou vzniku víc než tři století. Císařovnina dvorní dáma Sei Šónagon psala své Důvěrné sešity už na konci 10. století, vlastně několik málo století po zformování japonské státnosti a historického národního společenství a také jen pár set let po prvních projevech japonského písemnictví. Uvážíme-li vývoj na Západě a autorčino postavení, překvapí nás zjemnělá vnímavost a nekonvenčnost pohledu, schopnost vyjadřovat se lehce, nevtíravě, nuancovaně a s bezprostřední sdílností a postihnout i letmé dojmy a city. Chronologicky nejpozdější dílo tohoto svazku, Psáno z dlouhé chvíle, napsal ve třicátých letech 14. století Jošida Kenkó, často zvaný též Kenkó Hoši, Mnich, i když v postojích a názorech tohoto zvídavého, skeptického, společensky zřejmě rušně žijícího vzdělance není toho příliš, co nám připomene řeholi. Kenkó je zkušený, pronikavý pozorovatel života své doby a nejednou nás zarazí, jak hluboko se dovede zahledět do lidské duše, včetně vlastní. Buddhisticky nejpravověrnější, svou formou nejméně zápisníkový, a dá-li se tak vůbec říci, nejméně frivolní je druhý text tohoto triptychu, Záznamy z poustevny, kterými kolem roku 1200 vyjádřil svou nedůvěru a nechuť k rudému prachu tohoto světa zahořklý, pesimistický Kamo no Čómei, skutečný poustevník, se sklonem k baroknímu kazatelství i s jeho zálibou v křiklavé kontrastaci, gradaci a naléhavému vyhrocení, přitom ideově nejkonsekventnější a nejnesmlouvavější. Tematická škála záznamů je jak jen možno rozsáhlá: najdeme tu malé básně v próze, dvorské klepy, kuriozity, vzpomínky, úvahy o lidském charakteru, morálce či vkusu - typicky japonské -, popisy přírody, slavností a prchavých dojmů. To vše je tu podáno v poloze, v jejímž pozadí cítíme - až na emocionálně vypjatější místa u Čómeiho - tón kultivované společenské konverzace. A to v době, kdy literatura na Západě holdovala mytizaci hrdinů, ctností, lásek a i humor nebo lyrika byly nejčastěji neosobní, vždycky trochu zobecnělé. Zatímco pro tuto japonskou klasiku je příznačný, stejně jako pro většinu moderní literatury, bezprostřední vztah mezi sdělením a autorem, jehož pocity, pohnutky, obzor i povaha prosvítají za slovy jako v lehce zamženém zrcadle. [obálka Odeon 1984]

Obsah: