Anotace:
Knihu, kterou držíte v rukou, napsala matka básníka Jana Zábrany ve druhé polovině 60. a na počátku 70. let. Vzpomíná v ní na svůj život s údobími radostnými i tragickými: na dětská léta v rodině venkovského řídícího, na učitelská studia a na následná skoro tři desetiletí, která na stupínku před žáčky strávila sama, na dobu veřejného působení ve školských institucích i v národně socialistické straně, jež jí přineslo jak mnohá vzácná přátelství, tak v poválečné době nečekaný cejch "nepřítele lidu" a trest "odnětí svobody na 18 let" - také na tento trpký úsek svého života vzpomíná. Bylo jí šestačtyřicet, když za ní zapadly dveře vězení. Když ji po dlouhých odsezených letech pustili (v květnu 1960 byl jí i jejímu muži Emanuelovi, odsouzenému později, na základě amnestie prominut zbytek trestu s podmínkou na dobu deseti let), nemohla se vrátit do Humpolce, kde si před lety postavili s manželem dům, bydlela v bídném pražském podnájmu, s podlomeným zdravím živořila - jen vzdát se, to zanic nechtěla. Vzpomínky, které s obtížemi zaznamenávala do poznámkových bloků ("psala nejdřív čmáranice, než se jí na těch zbývajících dvanáct let vrátilo písmo a řeč"), jsou výrazem její vůle žít, potěšit i předat svědectví. [obálka Torst 1994]

Obsah: