Anotace:
Chlapec z pražských Vršovic jménem Ivan Klíma, který za německého protektorátu nuceně trávil část dětství mezi šancemi terezínského ghetta, už tehdy vytušil, že by chtěl být spisovatelem. Asi to byla jediná cesta, jak se vypořádat s absurditou prožívaného. S absurditou toho, že dítě je označenou za Žida, aniž má ponětí, co to znamená, a je za své židovství perzekvováno... Když se po válce vrátil domů, začal svůj dětský záměr krok za krokem naplňovat: doháněl školní vzdělání, četl, pozoroval dění kolem sebe, ukončil univerzitní studia, dostal se do novinových i knižních redakcí... Osud mu z téhle strany přál, napsal a vydal mnoho povídek, románů, esejů i divadelních her, na stovky článků a stal se nejen u nás, ale i ve světě jedním z nejznámějších českých spisovatelů 20. století. Nyní Ivan Klíma ve svých pamětech toto již minulé století, v němž učinil zkušenost dvou zhoubných diktatur, nazval "šíleným", jako úsek dějin, kterému nejsme s to porozumět, stejně jako nerozumíme šílenému člověku. "Je to podivný svět, kde člověk musí odpovídat na otázku, proč ho jako dítě nezavraždili," píše v reakci na skrytou otázku některých, jak je možné, že se jeho rodina vrátila z Terezína živá. A pak je tu další otázka, tentokrát mnohých: Jak to, že demokrat a po sovětské okupaci disident komunistického režimu býval komunistou? I s touto otázkou a mnoha s ní souvisejícími se autor pamětí Moje šílené století rozhodl vypořádat. Vypráví proto nejen příběh svůj a svých blízkých a přátel, události doby, ve které žil, jak je v pamětech běžné, ale hledá pro to podstatné, co se stalo, i filosofické vysvětlení. [obálka Academia 2009]