Anotace:
PŘEDMLUVA [vyd. 1897] Bezmála se mi zdá, že jsem povinen předeslati ne tak předmluvu jako spíše omluvu, předkládaje čtenáři knihu nadepsanou Čechy a Prusy ve středověku; snad bude radno vyložiti, proč jsem položil vedle sebe a spojil jména dvou zemí tak vzdálených, jako jsou naše vlast a Prusy na Baltu. Odpověď ovšem nemůže zníti, než že nicméně mezi oběma bylo v oné době styků dosti. Kdo z nás navštíví Prusy, západní při ústí Visly, východní, kde leží Královec, tomu naskytne se někdy zvláštní příležitost, aby vzpomněl na Čechy a starší dějiny české. V Královci uvidíme kostel sv. Vojtěcha, patrona země pruské; město samo, "Hora králova", tak nazváno na počest největšího Přemyslovce Přemysla Otakara II.; českého lva obdrželo do svého znaku od jiného krále Českého, Jana Lucemburského. V Marienburku najdeme kapli sv. Kateřiny jako na našem Karlštejně, a na pobřeží mořském u Kdanska nebo blíže Olivy snad nám připadnou verše Svatopluka Čecha, kterými se počíná jeho "Husita na Baltu": Hromu rachotem a vichru letem vozy husitů se valí světem... Od svatého Vojtěcha do doby husitské, do válek Polákův s Německým řádem až i do poslední, která náleží již 16. století, do Prus přicházeli Čechové a Moravané jako missionáři, jako křižáci, jako hosté a žoldnéři ve službách Polákův, ale také ve službách rytířů; mezi těmi, kdo sloužili Polákům, nejslavnější - Žižka, mezi dětmi, kdo věnovali své služby klesajícímu řádu, nejznamenitější - Bernart z Cimburka, jenž zasluhuje, aby jeho paměť byla obnovena. A kdo by časové hranice této knize vytčené překročil, najde v Prusku, v Prusku již protestantském, u prostřed 16. století bratrské emigranty české... Stopovati ony styky a uvésti je ve spojení, to by bylo napsati několik kapitol z dějin zevnější či zahraničné poltiky české. A o to jsem se v této knize pokusil. Ovšem že nelze obmeziti se na Prusy toliko. Látka sama sebou se rozšiřuje; běží vždy zároveň také o Polsko, o Litvu, ano někdy, bojím se, čtenáři se bude zdáti, že thema v nadpise knihy udané se ztrácí ve vypravování o stycích česko-polských zvláště v době husitské, kdy česká koruna podávána nejprve králi Polskému, potom velkému knížeti Litevskému. Ale jak se stalo, že právě tam husitští Čechové hledali svého pána, a zvláště proč od Vitolda česká koruna, nějaký čas aspoň, byla přijímána, k porozumění toho všeho třeba znáti, jak bychom dnes řekli, - otázku pruskou a dějiny její v 15. století. Mají a chtěly by tedy býti tyto kapitoly zvláště příspěvkem k poznání české zahraničné politiky v době husitské a tím také k objasnění otázky, čím se tato doba dějin českých liší a dělí od předcházející, a pokud v ní, zde tedy v politice zahraničné, k platnosti přicházela národnost, vědomí slovanské, jevící se jako vzájemnost česko-polská. A to pak ovšem platí též o politice polské v 15. století. Obmezil jsem se hlavně na dějiny politické, což výslovně připomínám, ale neomlouvám. O jiných stránkách styků česko-polských psali a jistě budou ještě psáti jiní. Praktický politik našich dnů by snad v těchto kapitolách našel poučení, že příbuzná národnost a vzájemná přízeň národů z toho plynoucí nedostačují, když nepřistupují ještě jiné společné zájmy.

Obsah: