Anotace:
PŘEDMLUVA Články v tomto spisku uveřejněné vyšly v "Křesťanské revui"; pro toto vydání jsem v podrobnostech upravil. Navazují na spis "Válka Čechů s Němci" a zabývají se některými námitkami proti němu. Ale není mým účelem polemika. Objasňuji tu některé základní pojmy, o které v dané otázce jde. Narážím znovu a znovu na poměr přírodovědeckého a duchovědného myšlení; chci mít jasno o obojím. Vytýká se mi, že jako přírodovědec vykládám o duchovědách. Unesu tu výtku; ukazuji však, že přírodovědecká metoda na jisté pojmy nestačí; oba články zde uveřejněné jsou příkladem hranic mezi oběma metodami. Ukazuji v prvním článku, v čem se liši filosofie dějin od filosofie přírodní, a v druhém, jak sociolog je na scestí, jestliže se opře o pojmy přírodovědecké tam, kde jde o otázky duchovědné. Myslím, že je vidět z obou úvah dosti zřetelně, že pro mne nemají jen cenu jako nahodilá oprava něčího falešného mínění. Trvám, že moje vývody odpovídají dnešnímu stavu vědy a že o něm informují. První výklad se týká filosofie dějin; to je speciální otázka se speciálními, odborně řešenými pojmy; kdo smyslu těchto pojmů nepostihne, ten nepochopí, oč ve filosofii dějin jde. I vysvětluji pojmy "smysl" dějin, "duchověda" a přírodověda, "stát a příroda", "vývoj v dějinách", "zkušenost", "porozumění" událostem. Na základě těchto pojmů nebude těžko pochopit, oč jde při učení, že české dějiny mají smysl a jaký smysl mají. Při diskusi o podstatě českých dějin a o úkolech českého dějepisectví se mluvívá také o "národním vědomí". Toto národní vědomí se přijímalo bez analysy jako jakási věc všem beze všeho známá a jasná. Ukazoval jsem na to, jak je to pojem obtížný; v druhém článku tohoto spisku analysuji tento pojem při rozboru československého národnostního sčítání. Toto sčítání bylo aktem správním, politickým, ale nebylo připraveno vědecky, t. j. sociologicky. Následkem toho se při něm staly veliké chyby: nebylo provedeno podle jednoho principu, a za základ se užilo měřítka biologického, ačkoli jde o otázku sociální. Ukazuji ve svém výkladu, že naši statistikové podlehli německé romantické metodě, kterou zvláště Francouzové jednomyslně odsoudili jako reakcionářskou a násilnickou. Pro naše horování protiněmecké je příznačné, jak neradi se našinci v praksi němectví zříkají. Ukazuji dále, jaký základ národnostní sčítání musí mít. Vyložil jsem tyto věci v přednášce ve "Filosofické jednotě". Tam se mi dostalo odpovědi, kterou nemohu pokládat za poslední. Těším se, že na tyto mé výklady dostanu odpověď sociologicky promyšlenou. Základní myšlenky tohoto článku uveřejňuji také německy v "Zeitschrift für Völkerpsychologie". Nedovedu nahlédnout, jak by kdo z demokratických zásad dovodil, že moje učení o národnosti založené na svobodné volbě je nesprávné; nanejvýš se proti němu mohou uvádět argumenty byrokratické a absolutistické. Ale toto učení předpokládá radikální revisi naší národnostní ideologie. Moje kritika rassového vlastenectví už překročila snad stadium, kdy ji veřejnost nebrala na vědomí. Snad už dnes někteří nahlížejí, že, nemám-li v lásce tohoto potomka německé romantiky, zaneseného k nám některými z našich buditelů, neučím ještě proto přezírat snad češství.

Obsah: