Anotace:
Nebývá častým zjevem, že autor, který krátce po dovršení své čtyřicítky odchází - v našem případě dobrovolně - ze světa živých, zanechává dílo pozoruhodné svým rozsahem i kvalitou, ale hlavně vrcholící rozsáhlou autobiografií. Životopisná zpověď Bod obratu (Der Wendepunkt, 1952) je zároveň i strhující historií kulturněpolitické a mravní situace v Evropě i v Americe v první polovině našeho století. Tento příběh Němce, který se stal Evropanem, a Evropana, který se stal světoobčanem, není ani zdaleka politickým traktátem. Je to poutavý dobový místopis a především skvělé vyprávění o bohatém osobním životě, v němž se uplatňuje jak autorův zvídavý intelekt, tak i jeho vřelé srdce. A přitom tento autor - Klaus Mann (1906-1949) - nenapsal svých 25 knih, které za života vydal, v pohodě poklidné doby nebo snad pod ochranou autority otce a strýce (dvou tehdy nejvýznamnějších německých spisovatelů), jak se někteří kritici nespravedlivě domnívali. Doba jeho života byla na počátku i na konci poznamenána dvěma světovými válkami, v níchž vůdci národa, z něhož pocházel, byli nakonec odsouzeni jako zločinci a vyvrhelové lidstva. Pro mladého spisovatele nebylo proto snadné vybojovat si v takové době a ve stínu dvou velkých rodinných jmen vlastní literární tvář, ať už v německé, nebo i v americké literatuře, v níž nalezl útočiště, když byl nucen opustit svou vlast. Ovšem ani předtím neseděl v závětří u psacího stolu, ale jako příslušník "zlaté mládeže" intenzivně prožíval léta dospívání, stal se avantgardním hercem, tanečníkem, jako dvacetiletý podnikl se svou sestrou na vlastní pěst cestu kolem světa, byl neúnavným novinářem, literárním kritikem, redaktorem emigrantských časopisů světové úrovně a přitom napsal desítky článků, úvah i esejů, cestopisy, povídky, dramata a významné romány (Útěk na sever, 1934, Mefisto, 1936, Vulkán, 1939). Tento neklidný duch se stýkal s nadanými lidmi své generace, s předními umělci, vědci i státníky. Zdánlivá lehkost, ś kterou tvořil a získával přátele, byla založena na nesmírné houževnatosti a píli, vnitřní odpovědnosti a statečnosti. Zásadní odpor proti nacismu ho dovedl k angažování se v politické publicistice a později, když poznal, že proti zlu už není možné bojovat jen slovem, ke vstupu do armády. S americkou armádou se také ke konci války vrátil do Itálie a odtud do Německa. V roli válečného dopisovatele se v Mnichově setkal se zatčeným Hermannem Göringem, ale také s Richardem Straussem a Emilem Janningsem, navštívil i Prahu a hovořil s Edvardem Benešem. Naděje, že se konečně vyplní jeho sen o duchovní a kulturní integritě Evropy, se ovšem záhy zhroutily. Přesto dobrovolná smrt Klause Manna, jednoho z neohrožených příslušníků velké generace bojující proti totalitě v jakékoli podobě, nebyla pouze rezignací, spíše je mementem a výzvou k naději. [obálka Mladá fronta 1997]

Obsah: