Anotace:
Válka skončila a čas pomalu osušuje slzy. Němci jsou podrobeni trestu. My, kteří jsme prožili německou okupaci a přežili německé koncentrační tábory, víme, že je to trest zasloužený, třebas mnozí z nás předpokládali v době otroctví, že trest bude přísnější. Ale časem se mnoho zapomíná a mohlo by se státi, že po letech budou naše děti jinak hledět na děti dnešních Němců, a zcela jistě děti dnešních Němců budou viděti jen trest a budou hleděti zapomenout na vinu svých otců a matek. Je proto třeba zajistit důkazy o tom, jak hluboko pod úroveň dravé zvěře klesl německý člověk v letech 1939 až 1945. Jistě i mnozí z naší generace nebudou moci uvěřit, jak šílené krutosti byl schopen výkvět německého národa. Je proto třeba vydati svědectví těch, kdo viděli a prožili. Tato kniha je mé svědectví. Přežil jsem zabíjení Čechů po smrti Heydrichově. Byl jsem dvakrát uvězněn německou tajnou státní policií v Praze a podroben mnohým výslechům v Petschkově paláci. Byl jsem v koncentračním táboře v Auschwitzu a v koncentračním táboře Dora v Nordhausenu. Byl jsem jako otrok zaměstnán při výrobě tajných německých zbraní "V 1" a "V 2". Viděl jsem koncentrační tábory v Buchenwaldu a v Ravensbrücku. Vydržel jsem hrozný transport vězňu z Nordhausenu v Durynském Lese do severního Meklenburska, kdy esesmani, utíkající před zhoubou, vzali nás s sebou jako záštitu a v posledním vzepětí zuřivosti dobíjeli všechny, kdo padali hladem a únavou. Své svědectví o tom všem začal jsem psáti hned po zachránění ruskou armádou. Některé věci jsou příliš neuvěřitelné a pouhé mé svědectví by nemohlo stačit. Nelze předpokládati, že evropský člověk by mohl uvěřiti, jakou smrtí umíraly české ženy v Birkenau a Auschwitzu. Nelze se domnívati, že pouhé svědectví jednotlivce může býti dostatečným důkazem, že v Ellrichu u Nordhausenu dovedli Němci trápit členy kulturních národů tak, že umírající dobíjel umírajícího pro padesát gramů plesnivého chleba, nebo že šílený hladem jedl maso, odřezané s kostí svých mrtvých kamarádů. V takových a hroznějších ještě případech uvedu jména a adresy těch, kdo viděli, prožili a přežili, aby i jejich svědectví mohla býti podána a zajištěna. Sám pak jako svědek slibuji na svou čest a svědomí, že o všem, co jsem v německých koncentračních táborech viděl a prožil, povím jen pravdu a nic jiného než pravdu a nic nezamlčím. Dr. Jiří Beneš [předmluva, Melantrich 1945]