Anotace:
V "Hochu v modrém" se Vladimír Thiele zamýšlel lyricky nad sociálním osudem dělníka, v "Pokorné pouti" zpíval o své touze po vzdáleném domově a v "Ohlédnutí" vzpomínal s tesknotou na dny svého dětství. Ve "Stiscích" se pak zpovídá z dojmů, jakými na něho působili umělci, které poznal buď osobně, nebo jen prostřednictvím jejich díla. Každá báseň této sbírky je věnována buď literátovi, nebo výtvarníkovi, jimž chce Thiele vyslovit svůj obdiv, dík, přátelství. Snaží se s každým hovořit jeho vlastní řečí a záměrně se vzdává svého vlastního prostého slovníku, z něhož čerpal při ostatní básnické tvorbě. Píše-li báseň dedikovanou Vladislavu Vančurovi slovy a příměry, jakých Vančura sám užíval, nebo napodobuje-li úmyslně ve verších připsaných Vítězslavu Nezvalovi typicky nezvalovský ohňostroj fantastických melodií, nečiní to z touhy parodovat, nýbrž proto, aby vyjádřil silný dojem, který ho naplnil při četbě velkých vzorů. Stejně v básních, kterými vzdává čest malířům, pokouší se najít slova a věty, jež by byly kogeniální výrazovým prostředkům výtvarníkovým. Přitom však nevybočuje z formální zákonitosti svého zpěvného verše a ani jediná z básní nezní jen jako příležitostné neosobně oslavné veršování. I při své závislosti na řeči opěvovaných zůstávají jeho verše této sbírky subjektivní lyrikou opěvovatelovou. [obálka Toužimský a Moravec 1948]