Anotace:
[celý děj] Pro nejednoho dramatika, prozaika, dokonce i filmaře byla Lisistrate pramenem inspirace. Dějiny umění zaznamenávají řadu pokusů znásobit či převést do jiné historické situace anebo do jiného uměleckého žánru věčně svěží a - jak se ukazuje - svým způsobem nenapodobitelnou komiku řeckého dramatika. Lysistrate nepatří po více než dvou tisíci letech, které uplynuly od data její premiéry, mezi ta díla, jimž se kdekdo obdivuje, jež kdekdo cituje, a málokdo zná: její popularita i v širokých vrstvách neodbornické veřejnosti téměř plně odpovídá jejímu významu jako první velké komedie evropské dramatické literatury. Její komediální zápletka oslňuje už svou jednoduchostí. Aténské ženy, vedeny krásnou a chytrou Lysistratou, mají dost věčného válčení svých mužů a rozhodnou se k radikálnímu řešení, které má válečníky vrátit do jejich domovů: dokud muži neuzavřou mír, budou jim aténské manželky i milenky odpírat to, co jim dříve rády a ochotně poskytovaly. Jejich rafinovaný plán je s pochopením přijat i u protivného tábora, to jest u žen ze Sparty, které stejně jako Atéňanky mají už výbojných a nesmyslných válek po krk. Tím je osud mužů prakticky zpečetěn; neboť láska a smyslná vášeň, tvrdí Aristofanes, je silnější než nějaké válečnické pudy. Než však Aristofanes ukončí komedii jásavou scénou apoteózy lásky a života v míru, stačí navršit celou kupu neodolatelných komických situací: odříkání, ať dobrovolné nebo vnucené, se časem zajídá jak jedné, tak druhé straně, vyskytnou se snahy zběhnout od praporu - ale rázná Lysistrate dokáže včas všechny rádoby dezertérky přitáhnout nazpátek. [z obálky Orbis 1963]