Anotace:
Je známo, že pro Novotného bývalo utrpením hovořit před novináři nebo jakýmkoliv obecenstvem o svém soukromí. Pokud se nemohl opřít o berličku politického tématu, bylo prý velmi obtížné s ním komunikovat. Neměl rád pozornost novinářů, nevyhledával společenské akce, z oficiálních banketů utíkal ke své ženě, které byl zcela nepochybně celý život věrný, a k velmi úzkému okruhu svých přátel, aby si zahrál mariáš. Právě proto se za jeho života zdálo zhola nemožné, aby mohlo vzniknout cosi, co by třeba jen vzdáleně připomínalo literární paměti. Dokud byl prezidentem republiky a prvním tajemníkem strany, skutečně také vždy podobný nápad okamžitě smetl ze stolu. Teprve po svém odvolání v průběhu roku 1968, opuštěn takřka všemi, dehonestován a zesměšňován, začal ve svém volném čase přijímat muže, který byl velmi průměrným novinářem, nicméně zapáleným komunistou a který si velmi pomalu, ale jistě, získával jeho důvěru. Tento muž se jmenoval Rudolf Černý (1920-1982) a Antonín Novotný s ním začal vzpomínat na svůj život, vracet se ke klíčovým mezníkům své funkcionářské éry, komentovat tehdejší dění ve společnosti a poskytovat Rudolfu Černému cosi, co by se dalo s jistou nadsázkou nazvat "pamětmi" nebo "vzpomínkami". Rudolf Černý tyto vzpomínky Novotného začal literárně komentovat, a tak postupně vznikal rukopis, který je útvarem jen částečně memoárovým, o to více však pohledem Rudolfa Černého na Antonína Novotného, jeho dobu, jeho názory a jeho život na samém vrcholu mocenské pyramidy tehdejšího Československa. Můžeme dnes diskutovat o tom, zda tato autorská investice do Novotného vzpomínání nebyla spíše na škodu. Faktem zůstává, že vzniklo poměrně rozsáhlé dílo, o kterém téměř nikdo nevěděl, že existuje a které dnes působí na jedné straně chvílemi až směšně svou úpornou stranickostí, na druhé straně však vydává mimořádné svědectví o skutečné podobě Antonína Novotného jako osobnosti, která sehrála v dějinách této země důležitou roli. Je třeba vzít v úvahu, že kniha vznikala na počátku 70. let minulého století v době, kdy Husák úspěšně a tvrdě normalizoval společnost. Jejím autorem je člověk, jehož názory jsou často levicovější a straničtější než názory samotného Novotného. Je zbytečné dodávat, že tato ideologická kontaminace musí být nutně v rozporu se zkušenostmi a názory drtivé většiny čtenářů. Nicméně právě autenticita knihy je vzdor dobové stranickosti vzácným a pro historiky i poučené čtenáře cenným svědectvím nejen o lidském i politickém rozměru osobnosti Antonína Novotného, ale i o době, kterou ještě mnozí z nás dobře pamatujeme někdy s kritickou, jindy naopak idealizující příchutí. [z úvodu 2008]