Anotace:
Doslov Dávno před svým skonem ustanovil mne můj otec, autor Našich, za redaktorku své literární pozůstalosti. V této knize vydávám její nejzávažnější část. Bude-li se kdo zamýšlet nad tím, jaké mají Naši ukončení, ať se zamyslí i nad tím, jak končívá lidský život. Ať si domyslí za Stožice a za Anýžku, jak odpověděli knížeti, ať řeší za hrabětě vojtu obrovský společenský problém, který se moderně jmenuje "pozemková reforma". Proto autor učil své čtenáře myslit; nikde nezatajoval a nejméně v této knize, jakou sám dává odpověď na dané otázky, kde je pravda, kde lež, kde světlo, kde tma. Naši jsou dílo domyšlené, dovršené, celistvé. Nejsou-li dopovídány příběhy, jsou zato vysloveny všechny myšlenky. V posledním roce svého života mluvil autor o tom, že chce Naše ukončiti knihou lyrickou, náladovým obrazem vesnického života v zimě, aby cyklus počínající v první knize jarem byl náladově zaokrouhlen, a jako se první nitky děje v první knize sbíhaly, tak aby se v knize závěrečné rozbíhaly, rozplynuly. K tomu tedy, žel bohu, nedošlo a opouštíme Naše v plném rozmachu děje. Rukopis je psán jedním proudem, přerušen jenom na jediném místě, kde končí část prvá a začíná část druhá. Rozčlenění v kapitoly je moje práce; bylo nutno ji provésti z ohledů formálních a praktických. Názvy kapitol volila jsem tak, aby v nich bylo užito pokud možno slov obsažených v textu, s plným ohledem k nedotknutelnosti díla. Názvy Samota a Šlechtic a sedlák jsou autorovy, chystal je pro samostatné díly Našich. Samostatnou knihou, snad dvanáctou, měla býti též Anýžčina svatba. Necelé poslední tři stránky textu jsem odloučila, protože se na nich dějiště přenáší jinam a uvedené osoby již nevstoupí v děj, který by tvořil sebemenší celek. Rukopis končí rozděleným slovem. V Praze v květnu 1930. Jelena Holečková

Obsah: