Anotace:
Vančura chápe válečné dění v jeho totalitě, snaží se na individuálních i kolektivních osudech zobrazit válku ve všech jejích básnicky vyslovitelných dimenzích. Počíná si přitom tak, že této obrovské destrukci lidských hodnot nastavuje šklebná zrcadla, která prodlužují podoby a tvary do úděsné obludnosti, ať už se v jejich zakřivených plochách objeví kterýkoli z ouhrovských bláznů: blbý nádeník Řeka, jenž se raduje z důstojenství uniformy a zbraně, ve všem hazardující důstojník baron Ervín Danowitz, jeho potřeštěný bratr kněz Josef, nebo to, co bychom mohli nazvat hromadným válečným děním a atmosférou války. Systém pohyblivých zrcadel předvádí válku jako šílený paradox: nevoják je pohřben jako neznámý hrdina, důstojník srostlý se sedlem a šavlí umírá v nemocničním baráku na dyzentérii a blouznivého kněze ani válka nevyléčí z pošetilostí. Zde je v myšlenkové a fabulační linii jádro toho, co kdysi Bedřich Václavek označil za tragické dada. [z doslovu E. Charouze, 1966]