Anotace:
Zpod autorova epického pera, nadaného uměním realistické kresby a úctou k faktu, vyvstává na pozadí doby živý, dynamický obraz Nobelova rozporuplného a lidsky nenaplněného života. Zavádí nás nejprve do Petrohradu, kde jeho otec vlastnil továrnu na výbušniny, barvitě líčí počátky i vrcholné okamžiky Nobelovy vynálezecké činnosti, která mu otevřela cestu k obrovskému bohatství a světové slávě, ale zároveň tragiku jeho osobního života - citovou nezakotvenost, neschopnost založit rodinu, osamění a ztrátu všech iluzí. Nobelova životní dráha byla po léta zatemňována nánosy nejrůznějších protichůdných tvrzení a polopravd. Jeho vynálezy byly obdivovány i zatracovány. Jedni ho považovali za romantického snílka, idealistu, když se všemi silami zasazoval o to, aby jeho objevy byly využívány výhradně k mírovému prospěchu lidstva. Jiní v něm spatřovali dravého dynamitového krále, kterému jeho "zbrojařské" firmy vydělaly pohádkové jmění a který svými morálními postoji pouze zakrýval vykořisťovatelský instinkt a uklidňoval špatné svědomí. To vše pak korunoval lidumilným gestem - závětí, v níž veškeré jmění věnoval založení nadace na podporu světových vědců, umělců a bojovníků za mír. Autor přesvědčivě ukazuje, že Nobelův životní osud byl především prostoupen zápasem zjitřeného svědomí vědce a podnikatele, který si je vědom možnosti zneužití vědy ke zničení lidstva i nespravedlivých sociálních rozporů své doby. Proto hledá cesty k vytvoření trvalého míru jako sociální nezbytnosti a dospívá k přesvědčení, že válku lze odstranit jedině hrozbou války, vynálezem odstrašující zbraně, která donutí národy zasednout k jednacímu stolu. Po celý zbytek života se pak marně věnoval konstrukci takové zbraně. Je to fikce? Iluze? Planý idealismus, nebo vize budoucnosti? Lze si světový mír vynutit strachem a hrozbou? Tyto otázky a řada jiných, vyvstávají při čtení Amendova románu o Nobelovi, jeho vědeckém a myšlenkovém odkazu, poskytují sdostatek látky i k úvahám nad realitami současného světa. [z obálky Naše vojsko 1989]