Anotace:
Je velmi nesnadné psát osobní vzpomínky po šedesáti letech. Po útrapách na frontě, v zimě a na jaře 1916, dostal jsem se do ruského zajetí. Prošel jsem s mnoha tisíci zajatců vzdálenost několika set kilometrů. Mnohé z nás přidělili na různé práce. Také já pracoval u ukrajinského statkáře. Moje postavení se změnilo. Vstoupil jsem dobrovolně do českého vojska. Prožil jsem první ruskou revoluci, svržení carské samovlády a odjížděl válčit do Karpat na uherské hranici. V červnu 1917 jsme se vraceli zpět ke Zborovu. V bitvě u Zborova 2. července 1917 jsem byl raněn, léčil jsem se v Kyjevě a odpočíval na Korjukovce. Po návratu do legionářské roty se odehrál v mém životě velký zlom. Vojáci mne zvolili za předsedu rotního komitétu a delegovali do plukovního komitétu. Spolupracoval jsem s Jaroslavem Haškem v sekretariátu 1. pluku Jana Husi. Velká říjnová socialistická revoluce, vedená V. I. Leninem, otřásla mými dosavadními názory. Nacionalistické vlastenectví u mne ustoupilo před internacionalismem. Stal jsem se rudoarmejcem. Znovu jsem se sešel s Jaroslavem Haškem, tentokrát v Rudé armádě v Samaře, kde jsem se stal velitelem čs. rudého oddílu. V květnu 1918 došlo k tragickému povstání legionářů proti sovětské vládě a v celém Rusku se rozpoutala občanská válka. Jako rudoarmejec jsem poznal město Ufu, na Urale Perm, odtud jsem odjel do Moskvy a za týden na frontu k Simbirsku. Tam jsem se zcela nečekaně stal politickým pracovníkem v První revoluční armádě, jejímž velitelem byl M. N. Tuchačevskij. Později jsem byl komisařem na železniční stanici v Simbirsku. Prožil jsem tisíce dojmů, až mě zkrušila nemoc. Když vznikal Československá republika, chtěli jsme, aby byla socialistická. Mnozí to nechápali. Z Moskvy odjížděly tisíce zajatců a rudoarmejců se snahou přispět k zápasu o Československou socialistickou republiku. Byl jsem jedním z nich. V Moskvě jsem přijal čestný závazek, který doma čekal na splnění. Nebylo to nikterak snadné. Před odjezdem jsme byli plni nadšení a optimismu. Doma to bylo velice složité. Náš boj trval ne roky, ale desítky let. Domnívám se však, že jsem obstál. Příspěvkem k tomuto tvrzení jsou i mé vzpomínky na mou cestu za rudou hvězdou. Nepsal jsem historii ani obsáhlé paměti, ale pokusil jsem se vylíčit některé své zážitky. Byl bych rád, kdyby čtenáře i po tolika letech zaujaly a byly pochopeny! Josef Pospíšil [obálka Naše vojsko 1982]

Obsah: