Anotace:
Micheletovy sebrané spisy čítají čtyřicet svazků. Patřil k těm, kdo stále chvátají poháněni vidinou všeho, co ještě musí stihnout. Nehnala ho slávychtivost, ale láska: chtěl dát hlas, tvář, tvar minulosti, miliónům neznámých, kteří vytvořili jedinečný celek, k němuž ve zbožné úctě vzhlížel: Francii. Ve středověku bývala Francie nejstarší dcerou Církve, on v ní viděl prvorozenou dceru Lidstva, neboť svou Revolucí dala světu nový ideál Spravedlnosti, i když ho nedokázala naplnit. Proč, proč se to tak zvrhlo? To je otázka, kterou si klade vždy znovu a znovu. O Revoluci slýchával v dětství vyprávět otce, který rád a barvitě líčil své zkušenosti prostého diváka a statisty bouřlivého dramatu. Jemu také zasvětil Dějiny Revoluce, které začal psát v předvečer revoluce roku 1848. V té době už byl uznávanou veličinou: profesor na elitní École Normale Supérieure a ještě elitnějším Collège de France, ředitel Národního archívu. Své stěžejní dílo Dějiny Francie dovedl až k Ludvíku XI., ke vzniku silné ústřední moci. Přerušil práci a zabořil se do studia pramenů o bouři, která monarchii smetla. Horečně se potýkal se záplavou listin, zápisů, korespondence, tisku, pamětí. Měl pocit, že užuž utone. Nicméně 26. září 1846 začal psát první kapitolu. 19. října jde první část hotového rukopisu do tisku, další kapitoly se sázejí průběžně, takže 8. února 1847 vychází první díl. Šestý a poslední vyšel roku 1853. Díky tomuto způsobu práce jsme takřka bezprostředními účastníky Micheletovy pouti labyrintem Revoluce. Objevujeme s ním nečekané zákruty, korigujeme s ním první dojmy, doplňujeme soudy. Anebo s ním kolísáme, protiřečíme si. Co chvíli vzývá, jásá, proklíná, běduje. Je přesvědčivý svými nedůslednostmi. Získává si nás svou spontánností. Je upřímný: nová fakta změnila jeho sympatie. Z krvežíznivého lotra se stal obětní beránek. Soptí s pěnou u úst, ale nezamlčí smělý čin, ušlechtilé gesto nepřítele, ani hanebnost, podlost u těch, které by tak rád měl bez poskvrny. Je nepřekonatelný malíř velkých davových scén: pád Bastily, pochod žen do Versailles, slavnost Federace, přízračná hrůza zářijových masakrů, zatčení girondinů, proces Dantonův, Robespierrův pád. Stejně působivě však umí vykreslit drobné miniatury příznačných anekdot, karikaruty indiskrétních klípků, mistrně leptá strohé, aforistické portréty. Šest svazků jeho Dějin Revoluce se řítí jako příval strhující silou, nehledě na mělčiny a slepá ramena. V tom zaujetí, v té vášnivé výmluvnosti, která nečekaně vzkypí přesným slovem, ozřejmujícím obrazem, je cosi magického, co koneckonců dokáže vzbudit pocit osobního zážitku i v skeptickém dnešním čtenáři. [obálka Odeon 1989]