Anotace:
Josef Macek (1922-1991) patří k nejvýznamnějším českým mediavelistům druhé poloviny 20. století. Do širšího čtenářského povědomí se zapsal svými studiemi věnovaným dějinám husitství: Tábor v husitském revolučním hnutí (1952) a Jiří z Poděbrad (1967). Na přelomu 50. a 60. let změnil svůj badatelský obzor a systematicky se začal věnovat problematice sociálních dějin německé reformace a renesanční Itálie: Tyrolská selská válka a Michal Gaismair (1960) a Italská renesance (1965). Po sovětské invazi ovšem jako ředitel Historického ústavu Akademie věd podpořil vydání dokumentačně pojaté knihy Sedm pražských dní a především pod vlivem této skutečnosti musel své místo opustit a na dalších dvacet let mu až na výjimky bylo znemožněno v Čechách publikovat, i když nadále mohl působit v ústraní Archeologického ústavu ČSAV a v oddělení Staročeského slovníku. Zde především se pak začal rodit jeho monumentální Jagellonský věk v českých zemích, založený na metodě historické sémantiky. V 80. letech se sice začalo předběžně jednat o jeho vydání v nakladatelství Academia, avšak díky politickým tlakům k realizaci nikdy nedošlo. Svazek věnovaný náboženským dějinám, nesoucí název Víra a zbožnost jagellonského věku, sice vznikal v rámci Jagellonského věku, avšak již v počáteční fázi byl pravděpodobně koncipován poněkud jiným způsobem, což bylo snad podmíněno i tím, že o jeho samostatném vydání uvažovalo ještě před listopadem 1989 nakladatelství Vyšehrad. Historicko-sémantické rozbory se v této práci téměř nevyskytují a pasáže věnované reflexi náboženského života v letech 1471-1525 v prostředí katolíků, utrakvistů, členů Jednoty bratrské, luteránů a Židů se střídají i s narativně pojatými kapitolkami. Macek se v této knize pokusil o skutečně syntetický pohled na náboženské dějiny Čech i Moravy. O jednotlivých vyznáních pojednal samostatně, nikoli však izolovaně, neboť náboženské dějiny jagellonského věku se vyznačují téměř každodenním střetáváním vůči sobě nesmiřitelně stojících proudů. Mackovu práci je možné číst jako obraz Čech a Moravy po husitské revoluci, která zásadním způsobem změnila život ve farnostech, v klášterech, kapitulách či na biskupských dvorech. Protože však vedle teologů a intelektuálů žila v dané době především masa nábožensky jen elementárně vzdělaných měšťanů a venkovanů, začlenil autor do svých dějin rovněž otázky spojené s dnes módním tématem lidové zbožnosti, lidové kultury, laického biblicismu či pověrečnosti. Za největší přednost Víry a zbožnosti jagellonského věku je tedy možné považovat právě jejich důraz na syntetičnost, na snahu postihnout všechny myslitelné aspekty dobového náboženského života. Pro českou historickou literaturu pak její základní přínos spočívá ve skutečnosti, že znovu obrací pozornost k v minulých desetiletích velmi přehlíženým náboženským dějinám. [obálka Argo 2001]

Obsah: