Anotace:
Nejdelší souvislá stezka na světě, Appalačská stezka, se táhne podél východního pobřeží Spojených států, z Georgie do Maine, vábivou a slavnou krajinou, která patří k nejkrásnějším v Americe. Je to pozůstatek nejbohatší, nejrozmanitější a nepřerušované zalesněné krajiny, jaká kdy zdobila mírné pásmo. Ve čtyřiceti čtyřech letech se Bill Bryson ve společnosti svého přítele Stephena Katze vydal pěšky do nejrozsáhlejší spleti lesů, které děsily lidi po tři století. Před nimi bylo 3500 kilometrů odlehlé horské divočiny plné medvědů, losů, rysů, chřestýšů, jedovatých rostlin, hmyzu přenášejícího nemoci, příležitostných vrahů s nízkou inteligencí, a co je snad ze všeho nejhorší, lidí, jejichž oblíbenou zábavou je konverzačně probírat výhody různých druhů batohů, vyráběných pro pěší turistiku. Bryson, potýkající se s krutým vedrem či neustávajícím deštěm, s nemilosrdným hmyzem, nespolehlivými mapami a nevypočitatelným společníkem, jehož největším přáním bylo jít do nějakého motelu, dát si opulentní večeři a dívat se na Akta X, procházel divočinou a a pokoušel se dosáhnout svého celoživotního přání - projít Appalačskou stezku a nezemřít na ní. Při sledování pouti obou protagonistů se jen jakoby mimochodem čtenář seznámí s historií různých národních parků a stezek, s fascinujícími počátky těžby ropy a uhlí v Pensylvánii a s tím spojenými příběhy zpustošených měst a naprosto vymizelé flóry i fauny, s budováním přehrad, doprovázených mnohdy zbytečně zatápěnými údolími a evakuací lidských sídel, s každoročně narůstajícím počtem postupně a nenávratně mizejících druhů zvířat, ptáků, rostlin a stromů. Pokud jde o toto hledisko, je Brysonova kniha nejen poutavým a zábavným příběhem, je také varováním. Když autor popisuje příklady (jen v souvislosti s Appalačskou stezkou) lidské bezohlednosti a hlouposti, tají se v nás dech, zároveň však pociťujeme vděčnost k těm několika málo jedincům, kteří se tuto situaci snaží konstruktivně řešit. [obálka Columbus 2002]