Anotace:
Ve své práci načrtává autor ve velkých rysech přehledný obraz výtvarného dění v Čechách od druhé poloviny XVIII. věku až do sklonku toho století a zkoumá i v naší architektuře a malbě této doby nosnost výsledků, k nimž došel při studiu českého sochařství ve své první knize. Dospívá k poznání, že i tu lze postihnouti dobovou proměnu docela obdobnou, v architektuře dokonce ještě zřetelnější a v malířství nadto v oblasti širší. Přesvědčivě ukazuje, jak se v českém stavitelství, v sochařství i v malbě velký, monumentální barok postupně mění v rokoko, jak i tu se projevuje zásah klasicismu a jak posléze v době kolem r. 1780 český barok vyznívá ve znamení francouzské módy Ludvíka XVI. Sleduje přitom, jak tyto slohové proměny zasahovaly z Prahy i na venkov, jak i tam po polovině 18. století vznikaly umělecké dílny a jak se tam stále častěji uplatňovali umělci čeští. Zapomenutá jména takových Jelínků, Adámků, Vančurů, Kabourků, Vocásků a Kovářů, Budilů a Vávrů vyznačují dobrý průměr dobového díla. Teprve v poslední čtvrti 18. století tvorba umlká, když se sloh již vyčerpával a když prostředí bylo plně nasyceno. Vlivu barokního slohového cítění zůstala však i nadále otevřena široká oblast umění lidového hluboko do století XIX. [z obálky Orbis 1948]