Anotace:
Kazimierz Sejda je a zůstane autorem jedné knihy. Autobiografičtí C. k. dezertéři vyšli v jeho rodném Polsku v roce 1936 a od té doby ještě dvakrát a staly se polskou obdobou našeho Švejka. O autorovi nevíme téměř nic, dokonce ani kdy zemřel. Zmizel ve víru druhé světové války. (obálka 1983) Ukázka: Situace takzvaných ústředních mocností nevypadala koncem roku 1917 nijak růžově. Starému mocnářství hrozila záhuba, blížil se jeho nevyhnutelný zánik. Vrchní velení se svíjelo v bezmocných křečích, které měly objevit nějaký spásný prostředek, ale v ten - kromě několika generálů - už nikdo něvěřil. V té době se v Rakousku objevil muž Prozřetelnosti, který ve snaze zachránit vlast řítící se do propasti záhuby připadl na geniální nápad, jenž by podle jeho mínění mohl rozhodujícím způsobem ovlivnit další osudy mocnářství. Šlo o nápad nekomplikovaný, stejně nekomplikovaný jako byl i jeho původce, velitel Ergänzungsbezirgskommanda čili Okresního doplňovacího velitelství. Poněvadž dvanáct ofenzív na Piavě, Isonsu a Tagliamentu, jichž se zúčastnilo několik elitních sborů, nemohlo zdolat odpor urputně vzdorujících Italů, uznal svrchu zmíněný generál, že tento může zlomit pouze jediný muž na celém světě. Já. Na podzim roku 1917 jsem obdržel lakonickou obsílku opatřenou klasickým císařskokrálovským razítkem, abych nemeškal a dostavil se před odvodní komisi z důvodu dovršení osmnácti let, tedy věku, v němž nabývá poddaný Jeho císařského Veličenstva právo na sklízení vavřínů pod černožlutým praporem. ... Po krátkém výcviku u jistého haličského pěchotního pluku mě poslali na italskou frontu. Buňky Polské vojenské organizace, složené z bývalých legionářů všech brigád, kteří byli zařazeni do rakouských jednotek, fungovaly výtečně a pružně. Po několika dnech pobytu na frontě jsem byl dokonale informován o tom, jak se dostat do Santa Maria di Vettere Capua, kde se formovaly polské oddíly. Na příležitost jsem nečekal dlouho. Při jednom šíleném útoku u Udine jsem zatoužil spolu s dvěma druhy ve zbrani upadnout za každou cenu do ponižujícího zajetí. Bohužel nás potkalo zklamání. Redutu, do níž jsme se hnali jako šílení, opustili Italové už v noci. Nechali v ní jen několik mrtvých. Nenašli jsme tam ani jediného muže, třeba těžce raněného, který by nás mohl vzít do zajetí. A musím říct, že bychom ho ochotně nesli na rukou, jen kdyby nás zajal. Naše hrdinství nezůstalo nepovšimnuto a vyneslo nám malé stříbrné medaile za chrabrost v boji.

Obsah: