Anotace:
Když roku 1947 připadla jedna z nejvýznamnějších francouzských literárních cen románu Dominiqua Fernandeze Porporino aneb Tajnosti neapolské, šlo toto ocenění ruku v ruce s nepředstíraným zájmem čtenářů o knihu, která se v mnoha ohledech vymykala z běžné produkce. Především tu byl námět: autorem rukopisu, údajně nalezeného ve sklepení jistého německého zámku, byl jeden z posledních neapolských kleštěnců, který dožil jako dvorní kapelník heidelberského lankraběte. Porporinovy fiktivní paměti se tak staly nedocenitelným svědectvím o éře pěvců kastrátů, obestřené, jak se ukázalo, množstvím mýtů: díky erudici svého skutečného autora totiž dávají historicky věrný obraz někdejší metropole italské opery. Vypravěč Porporino se sice sám nikdy nedostal na výsluní pěvecké slávy, byl však svědkem doby vrcholného lesku Neapole jako jednoho z evropských kulturních center těsně předtím, než došlo k násilnému přervání dvousetleté tradice v důsledku Francouzské revoluce, a vzhledem ke své povaze se stal důvěrníkem hned několika protagonistů romantického příběhu s černým vyústěním. Porporinův, anebo spíš Fernandezův text je v každém případě znepokojivý: byl snad hlas zpívajícího kastráta skutečně tak nepopsatelně nadzemský, jak se nám přese všechno snaží popsat? Byla cesta k němu barbarstvím, kterému osvícenství učinilo přítrž, anebo naopak vytržením z přírodních daností a přiblížením k božskému androgynu, jemuž není a priori odepřena láska žen ani mužů? Přitažlivost Fernandezovy knihy ovšem netkví jen v námětu, nýbrž i v jeho zpracování v nejlepší tradici francouzské epiky: Spisovatel kuriózně oboupohlavního jména Dominique se neskrývaně hlásí nejenom ke Stendhalovi, ale i k Dumasovi a jako dítko svého století také k Freudovi. Ve svém románě navíc klene odvážné mosty mezi italskou barokní operou a německou preromantickou citovostí, ba dokonce unisexem dvacátého století. A když bez dechu dočteme příběh propastné vášně milostné i vědecké, zjistíme, že se nám spolu s ním podloudně dostalo mnohostranného poučení, které svého času nezanedbatelně poopravilo současné vnímání barokní hudby i sexuální jinakosti. (obálka 1999)