Anotace:
[Předmluva]
Již od let šedesátých slyší se stesky, že hlavní závadou naší vzájemnosti s ostatními Slovany jest nedostatečná známost naše o světě slovanském. Musíme se nejprve náležitě poznati a potom teprve můžeme si zamilovati druh druha, můžeme k sobě přilnouti láskou bratrskou.
Příspěvkem k poznání jedné větve kmene slovanského má býti tato knížka. Pisatel její strávil řadu let na Rusi, stýkal se s různými vrstvami obyvatelstva ruského, zejména s venkovským lidem, v němž vidí nejdůležitějšího představitele národa ruského, všímal si jeho zvláštností a čas ob čas podával do českých časopisův zprávy o svých pozorováních.
Pisatel se přiznává, že nepřijel na Rus s myslí skeptickou; naopak byl pln důvěry v nezlomnou sílu ruského lidu a v jeho nezkalené, ryzí dosud slovanství. Nevyhledával tedy schvalně temných stránek v životě ruském a nezavíral oči před jeho přednostmi, ale také si nečinil násilí, aby všechno viděl jen ve světle růžovém. Čtenář této knížky, v níž sebrány některé listy, psané z ruské vesnice, přesvědčí se o tom, bohdá!
V jedné věci pisatel ovšem se sklamal. Nepodařiloť se mu poznati Ruska tak dokonale, jak by si byl přál; nepodařilo se mu to jednak proto, že poznání takové pro ohromnou rozsáhlost Ruska přesahuje síly jednoho člověka, byť mu věnoval celý život; jednak pak z té příčiny, že formy ruského života jsou na mnoze tak zvláštní, tak samorodé, že se k nim naprosto nehodí měřítko, k němuž jsme přivykli u nás, na západě. Člověk se musí nejprve vžíti v poměry ruské, a potom teprve je počíná chápati.
I nezbývá tedy pisateli, než uvěřiti slovám básníka F. I. Ťutčeva, který, ač sám Rus, došel přesvědčení, že:
Rozumem Ruska nepojmeš,
je nelze naším loktem změřit;
v něm všude svá je podstata:
v Rusko jest možno pouze věřit!
V Praze v dubnu 1892. J. H.
|