Anotace:
St. K. Neumann (1875-1947) je stejně jako Seifert, Halas či Holan jedním z nesmrtelných a nedotknutelných čítankových autorů, o jejichž životě jsme se ve školních lavicích dozvídali většinou neutrální data či ideologické floskule. Ale i oni museli žít svou každodennost, která by se do učebnicových přihrádek dala jen těžko vtěsnat. Svědectvím o této každodenní "odvrácené" podobě života velkého básníka jsou memoáry druhé Neumannovy ženy Boženy Hodačové-Neumannové. Autorka se s "Bouřlivákem", jak básníka nazývala, setkala v Praze roku 1904. Začala navštěvovat i proslulou vilu v Olšanech, kde se u tehdejšího anarchisty a satanisty Neumanna a jeho ženy Kamily scházel výkvět literární bohémy. Zanedlouho se sblížili a v listopadu téhož roku uprchli do Vídně. Následovalo osmnáct let společného života, který je námětem těchto pamětí. Láskyplné chvíle se střídaly s obdobími urážek, temných nenávistí a kratších i delších útěků jednoho či druhého. Neumannova záliba v různých milostných avantýrách je známa. I autorka sama se však z nesnesitelného vztahu pokusila dvakrát uniknout - a to s Neumannovými neméně slavnými souputníky Olbrachtem a Těsnohlídkem. Memoáry zachycují - často v skandálních souvislostech - celou řadu osobností, které patří k nejuznávanějším veličinám naší literatury: Karla Tomana jako pobudu, bratry Čapky jako plagiátory a kariéristy, "vypečenou" a záletnou Marii Majerovou, Jakuba Demla, Františka Gellnera, Viktora Dyka a další a další literáty, malíře, novináře, anarchisty... Pro každého, kdo chce dnes nasát atmosféru té neobyčejně inspirativní doby, je kniha nepostradatelná. O její překvapivé aktuálnosti svědčí i to, že se dá číst v několika "kódech" - jako "drby" o slavných lidech, jako "kapitoly z dějin" české literatury, jako svérázná meditace o "vztahu života a tvorby", jako román o nelehkém ženském údělu - a v neposlední řadě i jako feministický pamflet vyrovnávající účty se "slavným mužem" i s mužským světem vůbec. To vše a mnohem více je možné v textu nalézt. Není divu, že dílo bylo v době svého vzniku nepublikovatelné. Vděk čtenářů bude jistě náležet básníku Jiřímu Veselskému, který se s rukopisem setkal již na konci šedesátých let a který, když se na něj počátkem devadesátých let obrátil tehdejší držitel rukopisu ing. Dobrovolný, zprostředkoval kontakt s nakladatelem. (obálka 1998)