Anotace:
Ludvík Aškenazy ve svých reportážích neplýtvá novinářskými poučkami, přistupuje k faktům jako umělec. Podstatu imperialistického světa vyjadřuje v konkretních obrazech kontrasty mnohdy tak prudkými a ironií tak hořkou, že se zdá, jako by reflektor náhle prosvětlil zdánlivě neproniknutelnou mlhu lží. O světu socialismu a míru mluví tak, jak mluví člověk o drahém domově, o milované rodině. Proto se nám mnohé kapitoly Aškenazyho reportáží tak vrývají do paměti. Všimněme si třeba reportáže "Pan velvyslanec se smál!". Usvědčuje amerického velvyslance Griffise, že považoval plynové komory v Majdanku, skladiště s dětskými botičkami a vlasy po zavražděných za dobrý - ano pikantní - vtip! Přečtěme si kapitolu "Citron"! Dovíme se tu o vztazích mezi chemickými koncerny IG Farben - Německo a Standard Oil - Amerika, o děsivě nelidských důsledcích těchto vztahů. Ale právě tak dobré je přečíst si kapitoly jako je "Prapor" nebo "Jak umírali". V první reportáži poznáme příběh německého dělníka Brosovského, příběh člověka, který vyslovoval s něhou tři slovanská slova "Zdravstvujtě, dorogije tovarišči" a zůstal jim věren. V druhé reportáži jsou příběhy opravdových německých lidí, antifašistů a komunistů. Tyto příběhy začínají a vrcholí v nejrůznějších lidských osudech stejně: vůlí v boji za štěstí lidstva. Setkáte se s neznámými německými jmény - a vzápětí je budete vyslovovat s ostýchavou úctou: John Scherr, Fiete Schulze, Edgar André, Rudolf Seiffert... Jako každý dobrý obraz světa, působí i reportáže Ludvíka Aškenazyho ve svém celku radostně. Vždyť každé pravdivé zrcadlo světa nás vždy znovu a znovu přesvědčuje o tom, že starý, sobecký, kořistnický svět bojuje k smrti - a k vítězství svět míru a demokracie. (obálka 1955)