Anotace:
V době, kdy mahájánový buddhismus v Tibetu ještě nenabyl své ustálené podoby a v lhaské Potále nesídlili dalajlamové, kdy mezi sebou zápolily názorově i politicky znesvářené sekty, dopomohl jedné z nich, sektě Sakjapa, k čelnému postavení Künka Gjalcchän Palzangpo, který byl její hlavou a vlastně nejvýznamnějším představitelem vůbec, učeným teologem a obratným diplomatem. Jeho známější jméno Sakja-pandita stejně jako název sekty poukazuje k jejímu centru a sídlu - k významnému klášteru Sakja. V polovině 13. století, kdy v Asii triumfovala vojska Čingischánových potomků, vyjednával za Tibeťany s Mongoly, a dokonce jim vytvořil jejich starobylé písmo. Víc však než jako politik a jako autor erudovaných teologických traktátů se zachoval v paměti Tibetu i světa jako autor sbírky aforismů, Pokladnice moudrých rčení. Moudrost těchto rčení má své zdroje spíš v bystrém a pronikavém pohledu autora, v jeho rozsáhlé životní zkušenosti a duchaplnosti než v buddhistickém učení. Velká většina Sakja-panditových čtyřverší je vybudována v útvaru, který zřetelně odkazuje k pradávným lidovým tradicím. Je to forma paralelismu, starší snad než psaná poezie sama: obecné sdělení, poučení, postřeh jsou vzápětí doplněny názornějším podobenstvím. Autorova vzdělanost je patrná z toho, že množství těch podobenství a dokladů je převzato z indických legend, bajek a eposů. Řadí-li tibetské pojetí tuto sbírku do didaktické literatury, pro dnešního čtenáře z ní vystupuje živá postava autorova, zmoudřelé a vyrovnané mravní osobnosti, a jsou-li její poučení dost univerzální a vlastně dodnes víceméně platná, otvírají nám také pohled na scénu tibetského života, jemuž nedominují sebeumrtvující poustevníci, ale pravidla tvrdé skutečnosti a jejž také osvěcuje opravdové morální úsilí. [obálka Odeon 1984]

Obsah: