Anotace:
Zatímco v prvním dílu (I chlapci někdy pláčou) zrnění doby je jakoby v druhém plánu, v tomto, druhém dílu, již více prolíná dějem do popředí. Co chlapci jen jako zdáli zaregistrovali, to už jako větší studenti poznávají bezprostředně na své kůži. Střety s realitou rozvíjejícího se socialismu jim uštědřují kopance přímo na tělo anebo - a to je horší - na duši. Všude narážejí na tzv. dělnické ředitele, horlivé kádrováky, domovní "důvěrnice", informátorky (jak jimi byl náš národ prošpikován!) typu soudružky Hanouskové a řady podobných. Bez nadsázky lze říci, že ruku v ruce s tělesným i duchovním vývojem Honzy a jeho vrstevníků jde vývoj utužujícího se totalitního režimu s jeho hlavním cílem - potlačení individuality jedince a vytvoření šedé manipulovatelné masy poslušných loutek.
Nadto Honza a jeho kamarádi a spolužáci jsou zmítáni bujnými erotickými představami a sny, tak přirozenými v jejich věku, které zpravidla jen občas dostanou umírněnější konkrétní podobu, častěji se zvrtnou v nepředvídanou frašku anebo splasknou jako příliš nahuštěné balónky.
Honza ovšem není jen velký snílek, nýbrž i bystrý pozorovatel. Vnímá lidskou bolest i bídu ve svém okolí, od prarodičů má vštípeny poctivé zásady a pohled na životní hodnoty. Vidí a pociťuje s lítostí, jak ze života společnosti šedesátých let se vytrácí noblesnost a krása nejen věcí, ale i lidských vztahů. Vidí lavírování těch přizpůsobivějších, kteří cítí, že přichází jejich doba, že se nejen dobře uplatní s minimem úsilí i znalostí, ale že z ní vytěží, co se dá.
Tak nějak to bylo - to je pracovní název několikadílného vzpomínání autora na padesátá a další léta české společnosti...
Eva Vojtíšková
[obálka 1999]
|