Anotace:
Úvodem. Kousek země, na který se dívám z krutského návrší, mluví ke mně řečí mého zrození. Tady na tom cípu země jsem doma, vracím se k němu, čím více přibývá let, mluvíme spolu naší řečí, silnou a sladkou. Je to můj rodný kraj, svědek růstu a zániku, dějů a příběhů, strážce polí a lesů, luk a potoků, obilí a stromů, drobných dědin i starých "šanců". Oko bloudí po známých místech. Pode mnou Bohouňovice, rodná víska, místo mých prvních radostí, zápasů a úspěchů. Kolem vsi mosaika předlouhých, ale úzkých polí. Poznávám v té spleti všechna "naše" pole i pole sousedů a s nimi ožívá představa dávno mrtvých obyvatelů, "strýčků" a "tetiček". Vidím v údolí šťavnatá luka, na nichž kvetlo z jara tolik "boubelek" (upolínů) a na podzim se ozývaly hlasy malých pasáčků. Oči spočinou na potoku plném malebných zátočin a hlubokých tůní, v nichž jsme se v létě koupávali a v dlouhých děrách spletitých kořenů vrb a olší a lovili ryby a raky. Vidím suché meze a břehy, na nichž jsme trhali vonnou mateřídoušku a "krevníček" (třezalku). Když jsme z nich v zimě vařívali nápoj pro koně, zavoněla příjemnou vůní tohoto "koření" celá chalupa. Taková je řeč rodného kraje, milého, věrného a oddaného, jemuž se věří, i když všechno opustilo. Člověk tady zrozený vstřebává do sebe v dětství to, čím kraj dýše, a tím se prosycuje a vytváří jeho duše a povaha. Zůstává v něm, kus kraje, jeho odlesk, ozvěna a barva, od kolébky až do hrobu. O tomto kraji, který kouřimská spisovatelka Žofie Pohorecká nazvala "kraj slunce a dalekých obzorů", budu vyprávěti. Povím něco o osudech lidí, kteří žili dávno před námi, žili, pracovali, trpěli a snažili se, aby se potomkům ulevilo. Čtenáře provedu selskou historií, z níž pozná právní a hospodářské podmínky života poddaných našeho kraje až do zrušení roboty. Kniha, plod lásky k rodnému kraji, vyrostla po úporné práci ze šerých zápisů, uložených v archivu musea v Kostelci nad Černými Lesy, v Národním museu, v Archivu ministerstva vnitra a hlavně v Archivu země České, kde mi byl ochotným rádcem Ph.Dr. František Beneš. Data, která se týkají mých předků, jsou čerpána z farních matrik v Horních Krutech a Kostelci nad Černými Lesy. Kniha je také pokusem o rodovou kroniku. Osudy mých předků, kteří 300 let žili v tomto kraji, jejich naděje i zklamání, snahy a trýzně budou osou vyprávění. Pro příslušníky rodu, které cesta za chlebem zavedla do přátelské Jugoslavie i daleko za moře, bude snad kniha poutem k staré vlasti. Práci připisuji památce svého otce, vytrvalého, houževnatého, tvrdého sedláka. Svoji nezlomnost prokázal tolikrát v životě: tak při požáru v roce 1900, kdy pevnou rukou rozhrabával spáleniště, aby vyrostla brzy nová chalupa, nebo za světové války, kdy jako starý výměnkář se chopil opratí, aby zachránil vnukům rodnou půdu, když syn kdesi na italské frontě padl. A sám na té hroudě, těsně na prahu lepší doby, klesl. Jen zděděné houževnatosti děkuji za to, že byla tato kniha dokončena. V Lošanech u Kolína dne 1. května 1940. Jaroslav Procházka

Obsah: