Anotace:
Jakkoli nebyl Pär Fabian Lagerkvist (1891 až 1974) ve svém vskutku úctyhodném díle hluchý k novým literárním proudům a směrům, jakkoliv v něm nejednou reagoval na významné politické a společenské události, těžiště jeho tvorby vždy leželo v jeho vlastním myšlenkovém světě. Světě zdánlivě - ale skutečně jen zdánlivě - uzavřeném, izolovaném a ve dvacátém století již anachronickém. V Hostu skutečnosti, Katovi, Trpaslíkovi, Barabášovi (za nějž především obdržel r. 1951 Nobelovu cenu) a mnohých jiných prózách, dramatech a básnických sbírkách si tento autor předsevzal nesnadný úkol dopídit se pravdy o sobě samém i o člověku jako takovém, najít odpověď na obecné, nadčasové otázky spjaté se smyslem lidské existence, objevit zdroj věčného zápolení dobra a zla. Že na dané otázky nikdy nenašel odpovědi definitivní a vyčerpávající, že byl naopak neustále zmítán pochybnostmi - jako ostatně každý z nás -, je nasnadě; o to opravdověji na nás jeho knihy působí.
Ve volně pojaté tetralogii Sibyla, Ahasverova smrt, Poutník na moři a Svatá země, kterou lze považovat za jeho literární kšaft, se Lagerkvist dopracoval jakéhosi opatrného optimismu, víry, že existence vesmírného řádu není toliko výsledkem nesmyslné náhody, omylu. Víry, že v člověku navzdory jeho smrtelnosti dlí věčnost.
[obálka Odeon 1983]
Obsah:
|