Anotace:
"Tohlecto je Madlenka. Vona je tu nová. Budeš jí dělat kavalíra, vime?" podává Matějovi opratě, ale ten se ušklibuje: "Holce, jo?"
Madlenka nemůže věřit svým očím. Ten kluk bude sám řídit koně? Ale co když ho neposlechnou? Co když se splaší?
Matěj pyšně přimhouří oči, rozkročí a těsně nad ušima valachů lehce práskne bičem. Valník poskočí cestou jako vyjukaný zajíc, kámen nekámen, výmol nevýmol, hřívy koní vlají, děti výskají a strkají se na voze.
Takhle se Madlenka, která se s rodiči přistěhovala z Prahy do vesnice Kvítkova, poprvé setkala s Matějem. Vlastně ji k němu a ke koním přivedl děda Kubela. Madlenka už dávno předtím měla ráda koně, obdivovala je na televizní obrazovce, na dostizích, sbírala jejich fotografie. Jenomže v Kvítkově bylo najednou všechno jiné, velký hřebčín, chovná stanice, koně a zase koně se stali denní samozřejmostí. Madlence se zdá tenhle život úplně jiný, zajímavější než v Praze, zdejší děti jsou mnohem samostatnější, jako by dospělejší. Madlenka se jim chce vyrovnat, ale není to snadné, najít k nim cestu. To s koni se sblíží dřív, zvlášť když se objeví divoké hříbě Zlatohřivák... Ale tady vlastně začíná náš příběh - je v něm napětí i kus nebezpečí, ale také legrace.
Autorka velmi dobře zná prostředí, které popisuje. Ví, kolik práce dá takový hřebeček, kolik trpělivosti a lásky je potřeba, aby se z něho stal statný kůň. Ale zná taky moc dobře lidi, děti i dospělé. Dovede je vykreslit tak přesvědčivě, jako bychom je už hodně dlouho znali, váží si jich, směje se jim, ale taky dovede odsoudit nepoctivost a falešnou hru. Pro tohle všechno stojí knížka za přečtení i za zamyšlení.
[obálka Albatros 1989]
|