Anotace:
Malíř Jaroslav Čermák je jednou z nejzajímavějších postav dějin našeho umění. Málokterý Čech si v 19. století mohl dovolit život podle svých zálib; Čermák byl prvním malířem, který z Prahy zamířil na Západ, do Bruselu, do Paříže, a každým skutkem jako by si psal kapitolu romantického životopisu: úžasný úspěch v mládí, láska s ženou svého učitele Gallaita, její útěk od rodiny, život plný utajování před pařížskou společností, souboj pro Wagnerovu operu... Nejsilnější v něm bylo jeho vlastenectví a žár pro spravedlnost: podněcoval zdeptaný národ kresbami z dějin, vydal se na Černou Horu, aby bojoval se statečným slovanským národem proti turecké přesile; obrazy z tohoto boje strhoval zájem evropské diplomacie k řešení dějinné krutosti... Ač úspěšný a zámožný, zůstával neustále ve styku s revolučními pracovníky a vyhnanci. Vypravil se za Viktorem Hugem pro jeho rukopisy na ostrov v lamanšském průplavu, sám neustále zaměstnával pozornost rakouské policie, v bretaňském přístavu Roscoffu prožil deset let a podzimů jako druh "mořských vlků"... Zažil velké úspěchy, ale nakonec i velké zklamání a bolest z lásky, kterou považoval za osudovou. České veřejnosti pomáhala jeho sláva k sebedůvěře, byl milován, ale protože jeho dílo zůstávalo v cizině, nebylo doma známo. František Kožík napsal román Čermákova života a díla jako protiváhu své knihy o Josefu Mánesovi. Tyto dva umělecké zjevy jsou symbolem našeho 19. století, který však sahá přes jeho hranice: Mánes zůstal, chudý a odstrkovaný, s národem v jeho nejtěžší chvíli a vytvořil jeho tvář, jeho nové umění, kdežto Čermák, stejně pokrokový, chtěl dobýt čest českému umění v cizině, ale zpřetrhal živné kořeny a přijal cizí kulturu, aby se jí vyrovnal. Oba příklady se doplňují a svým významem zůstávají živé dodnes. [obálka Československý spisovatel 1971]

Obsah: