Anotace:
Středověký bulharský stát na dlouhou dobu zanikl pádem druhého tzv. trnovského carství roku 1393. Bezmála pět set let pak trvala osmanská nadvláda nad bulharským národem. Kulturní bohatství minulosti a spisovný jazyk, sdílený s velkou částí ostatního Slovanstva však umožnily těžce zkoušenému národu přežít toto těžké údobí. Z literatury prvního i druhého carství se však živilo i písemnictví srbské, ruské i rumunské, psané až do 17. století staroslověnským jazykem. Nejstarší bulharská literatura je tedy nejen součástí společné literatury pravoslavného Slovanstva, nýbrž i jejím nejbohatším pramenem. Z bulharské tradice vyrostlo i mimořádné dílo univerzálního autora slovanského středověku Grigorije Camblaka. Je proto důležité seznámit se aspoň se stručnými ukázkami z nejstaršího období bulharské literatury. Novodobý překlad by měl čtenáře přesvědčit o tom, že nejde jen o památky jazykové, nýbrž o literaturu, která je obrazem své doby a jejího života. I z těchto nevelkých ukázek lze sledovat vývoj bulharské společnosti od radostného optimismu symeonovské doby, jak jej reprezentuje dílo Jana Exarcha, ke skepsi a rozkladu, které lze vyčíst z Kozmovy polemiky proti bogomilům, a pak opět nové vzepětí trnovské školy, které neslo plody ještě i v prvních desetiletích po pádu druhého bulharského carství. K lepší orientaci v této u nás již málo známé kulturní oblasti poslouží úvodní studie Ivana Dujčeva, předního současného byzantologa ze Sofie, úvodní stať ke všem literárním ukázkám a poznámkový aparát. [z obálky Vyšehrad 1982]