Anotace:
Již dávno před druhou světovou válkou jsem byla přesvědčena, že musím napsat román Vzkříšení Lazara. O předčasně zemřelém umělci, jehož dílo, mně tak dobře známé, je dnes považováno za jeden ze základních článků moderního českého malířství. Mne však také zaujal a dojímal Kubištův lidský osud. Nejen jeho nesmlouvavý zápas o nový umělecký výraz, ale i ten daleko krutější: o holou existenci. Tedy postava v podstatě tragická ve svém téměř donquijotském boji s tehdejší konvencí provinčního umění a života, s opovržením a urážkami, či stejně obludnou lhostejností. A z toho pak vyplývající a dnes stěží představitelná hmotná bída, skrývaná za vyzývavou a útočnou hrdostí. Ostudné historky. Ztráta několika tzv. přátel. Zápas, který se zdál již předem prohraný a tím i zbytečný. V Kubištově nedlouhém životě bylo vše provokující a zdánlivě protismyslné. Již jeho záhadný nemanželský původ sváděl k nejrůznějším dohadům. Nedokončená studia. Osudové cesty do ciziny. Jeho pozdější umělecké i kritické názory, pro tehdejší společnost naprosto nepřijatelné. A přece tu bylo několik mladých umělců, jejichž přátelství neutrpělo oním odmítavým postojem rozhodujících činitelů, ani odsuzujícími štvanicemi (Jan Zrzavý, oba bratří Čapkové aj.). Nebyla také paradoxem právě v Kubištově životě až nepochopitelně naivní láska, kterou prožíval po létech asketického odříkání a jež zazářila jako poslední výraz lidského štěstí před jeho nenadálou smrtí? Tyto skutečnosti tvoří vnitřní náplň mé kubištovské legendy, nazvané Vzkříšení Lazara. A. S. Urbanová [obálka Melantrich 1972]

Obsah: