Anotace:
Jsou hezčí knihy, mají větší třpyt... Pastýři noci z roku 1964 nejsou ani nejnovější, ani nejefektnější Amadovou knihou, nevyznačuje se ani sžíravou společenskou kritičností jeho prvních děl, ani takřka lechtivou bujarostí románů posledního období, ba přiznejme, že to není dokonce ani román, nýbrž tři volně spjaté novely. Je to však patrně Amadovo dílo nejpůvabnější, komorní, a přece společensky závažné, uměřené, a přece rozverné, zábavné, a přece poučné, radostné, a přece s přídechem melancholie. Zabydlují je svérázné postavičky bahijského hlavního města, které se pohybují na nejnižší příčce společenského žebříčku, činí tak nicméně značně nenuceně, bravurně drží balanc a mají se k světu, jako by ani jiný svět hodný toho jména neexistoval. A divže nepřesvědčí nás, že nejlépe je v pohostinném domě matičky Tibérie a jejích děvčat, u hráčských stolků na nočních směnách s falešnými kartami či kostkami, na písčité pláži před nočním mořem s nefalšovanou mulatkou... Ale to si z nás jenom vystřelil nezbedný bůžek Exu, zloduch bahijského candomblé, právě ten, co nadělal takovou neplechu o křtinách malého Felícia. Pastýři noci jsou zkrátka tři novely jedna hezčí než druhá, takže když se na konci knihy s jejich hrdiny loučíme, litujeme jediné věci: že právě tato kniha není Amadovou knihou nejdelší. (obálka 1983)

Obsah: