Vyhledávání       Obchodní podmínky       Nápověda
 
Antikvariát
ISIS
 
Prodáno - Němcová, Božena, 1820-1862:
Povídky. Řada první


Němcová: Povídky. Řada první, 1904 Jan Laichter, Praha 1904       Edice: Sebrané spisy Boženy Němcové č. 1 * Čeští spisovatelé XIX. století

Rozsah: XV, 241, [4] s., [2] l. obr. příl.    Formát: 15,8x11,3
Popis: Vázaná, bez obálky, vazba uvolněná a zašlá, několik volných listů, jinak dobrý stav. (82%)

Cena: 80 Kč

Nakladatelské údaje:



Anotace:
Úvod [Laichter 1904, zkráceno] Prvními belletristickými pracemi svými přispěla Němcová v letech 1846-1855 do časopisu "Česká Včela", do kalendářů "Koley" a "Poutníka z Prahy", a do almanachů "Lady Nióly" a "Perel Českých". Mezi tím vycházely u Pospíšila její "Národní báchorky a pověsti" od r. 1845 do r. 1848 a mimo to byla činná jako přispěvatelka časopisů (hlavně "České Včely" a "Květů") rozličnými dopisy a obrázky folkloristickými a cestopisnými. První prací, kde Němcová opouští dosavadní formu prostého popisu a sahá k rámci, kterým se dostává na pole belletristické, je drobounká povídka Domácí nemoc. Thema to má doklady i v jiných jejích pracích, zejména v "Karle". Povídka byla zveřejněna r. 1846 v "České Včele", za doby pobytu Němcové v Domažlicích, a je vlastně jen podané vypravování cizí. Druhá práce, Dlouhá noc, má za úkol vylíčit přástevnickou slavnost v domovině spisovatelčině, v Ratibořicích. Nepatrná, ale podáním roztomilá zápletka dvou srdcí je asi volena jen pro okrášlení celku, ale plně tomuto účelu vyhovuje. I tato práce byla otištěna v "České Včele" 1846; je z doby pobytu Němcové v Domažlicích a z doby, kdy se Němcová odhodlává pustit se na pole belletristické. Obrázek vesnický vyšel teprve v březnu 1847, rovněž v "České Včele". Příběh obrázku je skutečný, jak jej Němcová slyšela vyprávět z úst hrdinky. Používá ho jako dokladu k idei, kterou později i jinde hlásá, která pro ni neztělesněna v celém jejím ubíjejícím životě bolestný smutek vyvolává a kterou na počátku obrázku také poněkud rozbírá: vzácnosti a moci opravdové lásky. Až po šesti letech následovala r. 1853 v kalendáři "Koledě" povídka Baruška. Látku k ní měla Němcová ze svého pobytu ve Vídni. Když o prázdninách r. 1851 jela s dětmi za mužem na Slovensko, zastavila se na několik dní u přátel ve Vídni. Pozornost její tam zaujaly zejména poměry služek, a "Baruška" je jedním, a to prvním plodem tohoto jejího pozorování. Zkušenostmi, kterých Baruška ve Vídni nabývá, dotýká se Němcová jiných otázek, hlavně otázky poměru služebných k pánům. Jemná a vnímavá Baruška mnoho trpí, neví si téměř rady v mnohém případě. A tu vystupuje druhá zajímavá postava povídky, Kačenka, kamarádka Baruščina, rovněž ve Vídni služící, ale zkušená již, překvapující svými názory a úsudky. Dobře ví, že "v panských domech citlivé děvečce jest hůř sloužiti nežli v domě měšťanském... nepovažují mne za nerovnou sobě; náležím k rodině" - U Slavíčků totiž, kde Baruška slouží, pokládají služku za něco nižšího, paní trestá na př. děti tím, že je pošle jíst k jednomu stolu se služkami. Ale i toto jednání panino vysvětluje Kačenka: služky bývají nemravné, nevěrné, není divu, když paní své děti od nich vzdaluje. Z úhrnu všech těch zkušeností činí Kačenka velmi rozšafný závěr: "... z toho, jak nakládá se s ubohými služkami, beř sobě příklad pro budoucí své hospodářství, jak ty se chovati máš co paní." Dále se Němcová dotýká otázky "známostí" služebnýc děvčat a řeší ji způsobem vskutku zajímavým. Celou úvahu vkládá opět v ústa Kačenčina. Kačenka radí Barušce, aby si našla "milého", totiž přítele, beze všech závazků. Odůvodňuje takovouto známost rovněž zajímavě. Upřímného přítele má si Baruška najít jen pro slušnost, k ochraně a k milému pobavení. Chvíle, trávené za nedělního odpůldne s takovým přítelem v milé zábavě jsou pak ve zlých chvílích a v těžké práci celého týdne potěchou. Neradí však Kačenka zamilovat se, právě naopak a doporučuje zachovat svobodu srdce. Ona sama má skutečného milého v Drážďanech na práci, za rok se vezmou, a přec má ještě známost s jiným, které před prvým netají. Roku 1853 nebylo od Němcové mimo tuto povídku nic uveřejněno. Od jara 1852 až do října 1853 meškala na Slovensku - podruhé již - sbírajíc materiál pro práce lidopisné, cestopisné jakož i pohádky. V říjnu 1853 se vrátila do Prahy a tehdy také začala pro ni doba útrap, sypala se na ni rána za ranou. Všecko soužení, které nadále jí bylo snášet, a práce, kterou při něm vykonala, svědčí nejlépe o síle a hloubce jejího ducha. Když se do Prahy vrátila, zemřel jí nejstarší syn, patnáctiletý Hynek, v jehož nadání, jak z dopisů lze soudit, kladla velké naděje, sama pak celou zimu až do jara 1854 těžce stonala, a v říjnu 1854 byl všem nadějím na lepší hmotnou budoucnost podťat kořen. Manželu Němcové, který již déle než půl roku byl ve vyšetřování pro svoje vlastenecké smýšlení a jednání (na mstivé udání jednoho podloudníka z Domažlicka), úplně zastaven plat a rodina jeho v Praze vydána bídě. Tyto trampoty vysvětlují, proč také rok 1854 je chudý na vytištěné práce Němcové, ač ona - sebravši se poněkud - horlivě se pustila do práce a těžila hlavně ze studií ze Slovenska, dokončujíc přitom práce dříve začaté. Roku 1854 vyšel od Němcové pouze cestopis "Zpomínky z cest po Uhřích" v Lumíru. Za to rok 1855 je plodný i novellami vytištěnými, i temi, o kterých pracovala. Toho roku vyšla v kalendáři "Poutníku z Prahy" povídka "Pomněnka šlechetné duše", kterou Němcová sama později přezvala "Rozárkou", pak v "Perlách Českých" "Karla" a v almanachu "Ladě Nióle" novella "Sestry". Mimo tyto větší práce uveřejnila také řadu drobnějších, jako byly na př. příspěvky v "Rachejtlích", pak pohádka "O dvanácti měsíčkách" rovněž v "Ladě Nióle". Roku 1855 vyšla též "Babička" a zimu celou strávila Němcová "Pohorskou vesnicí". Rozárka a Karla jsou látkou z Domažlicka a jsou obě skutečné příběhy, kusy života, podáním mocně působící. V žádné z těchto povídek se Němcová nepouští na půdu filosofování, nezabývá se psychologickým studiem svých postav, nelíčí na př., co asi se dělo v duši dospělého Karla, když se musil za děvče vydávat, a Hanu, svou družku, miloval, jen nepatrně napovídá, jaká muka, co úzkosti vytrpěla jeho matka - a přec jen pociťujeme, domýšlíme se dobře toho všeho. Tu slovo - tam slůvko - a hned víme, co se odehrává v duši Hanině, když zví, že její milá kamarádka je vlastně - hoch a když zároveň poznává, že ho miluje. A příběh Rozárky, chudého, ubohého mrzáka, obdařeného však všemi ctnostmi, ušlechtilým, předobrým srdcem, ukazuje, jaké pochopení měla Němcová pro všechny záhyby lidské duše, jak mnoho viděla a vystihla ona tam, kde jiní viděli jen obratnou pletačku. Jednoduchým jen předvedením děje, opět jen prostým vypravováním plně dosahuje účelu, pro který povídku psala: divné myšlenky o společnosti lidské se vám hlavou křižují. A tím jasným, zdravým podáním se honosí všecky práce Němcové, jimiž předvádí obrázky z prostředí, ve kterém žila. Povídka Sestry je látkou ze Zahaně ve Slezsku. Němcová meškala tam na podzim r. 1848 návštěvou u rodičů, kteří do Zahaně následovali svou vrchnost, a při této příležitosti poznala příběh "Sester", utrpení dívčí duše, zlomené zrazenou láskou. Historie Hedvičiny lásky je prostá. Potkala na suchopáru myslivce, statného, černých očí, havraních vlasů. Zajal celou její duši a získal její lásku. Ale nebyl to panský myslivec, byl to kníž sám a Hedvika byla jen - nejkrásnější děvče z vesnice. Němcová znovu rozvádí ideu, kterou naznačila ve "Vesnickém obrázku", kladouc zde lásce za osud zklamání zradou. Hluboká, čistá, poctivá láska Hedvičina neutuchá ani po zradě, nemůže se v nenávist proměnit, a když ji sestra prosí, aby se netrápila, radíc jí:... "pusť jen tu žádost k vodě, buď zase naše a zapomeň na minulé doby," dává odpověď, která svou prostotou názoru a hloubkou oddanosti dojímá: "Kdybych já naň zapomenout měla, kdo by se za něj modlil?" Na tuto odpověď není námitek. Skutečná láska může být zklamána, potupena, ale nemůže utuchnout, miluje vždy dál. Novela "Sestry" byla podepsána pseudonymem "Ludmila z Hrádku." Němcová užila tu pseudonymu, aby - jak sama říkala - nebylo stále její jméno ve všech almanaších. Musila mnoho pracovat, čím dál tím více, musila vydělávat, vydělávala jak mohla. "Příspěvku ani vindry. Tak jen to pero moje musí se starat." píše později r. 1857 Bendlovi. A tou dobou začínají také hojně její anonymní příspěvky v časopisech. Václav Bendl byl jeden z důvěrných přátel Němcové v době, kdy jí hvězda přízně veřejné přestávala zářit. Roku 1855 vydával Bendl v Jičíně pod pseudonymem Fabiána Čočky humoristicko-satirický časopis "Rachejtle." A do Rachejtlí mu Němcová také přispěla. Příspěvky jsou anonymní, ale slohem i obsahem ukazují její autorství. Jsou to práce Výklad historie a Kávová společnost. Na pověstné "Kaffeekränzchen" své doby měla Němcová zvláště s vrchu a nejednou slibovala, že takovou společnost vymaluje. Podařilo se jí; "Kávová společnost" je zajímavý dokument doby i - života Němcové, neboť v osobě paní Skalické líči sebe, v názoru maloměstské společnosti na způsob života a na styky uvědomělé paní předvádí, čemu všemu byla vydána ona sama, protože šla jinými cestami. "Bude div, jestli Boženu zase nebudou přetřásat" ... píše jindy témuž Bendlovi. M. Gebauerová


Obsah:



 
  Prodáno