Anotace:
Odsoudíte snad tuto knihu, protože nemá přímého vztahu k dnešku? Věřte, že má, ba dokonce předjímá mnohé, co nám do nedávna nebylo jasné, třebaže jsme měli větší možnost úsudku podle daných skutečností. Meng-tsi byl ve své době svým způsobem jistě revolucionář velikého významu pro svůj lid. Nutno si uvědomit, že žijeme v době doznívání odumírající kulturní epochy, v níž mnozí z nás vyrostli a jejímž vlivem nám bylo zabráněno chápat neodvratnost jejího pádu. Není třeba se proto rmoutit, neboť i ona v sobě nesla símě pokroku, s plnivši své poslání, hasne. Bylo by marnou domýšlivostí nezralosti domnívat se, že hodnoty, které vytváří naše doba, nás opravňují zavrhnout vše, co bylo vykonáno před námi. Učíme se stejně z jejich omylů, jako v údivu a radostně zjišťujeme, že kdysi dávno dovedli už lidé myslil a soudit jako my. Je podstatný rozdíl v myšlení a cítění staré Číny a myšlení a cítění evropském. Kdežto se toto soustřeďuje čím dále více na člověka jako střed, cíl a smysl života, chápe ho stará Čína toliko jako součást velkého přírodního celku. Namítnete právem, že i v čínském cítění a myšlení dneška nastává podstatná změna, což však nevyvrátí skutečnost, že stará čísnká poesie dospěla výše, kam ji sotva které umění evropské dostihlo. Pokus, který promítá smýšlení a cítění evropské na půdu prastaré čínské kultury, ukazuje nám v plném světle mátožnost a planost úpadkové kultury evropské. Nutno se zamyslit, namnoho-li tu přispívá právě evropský způsob myšlení, který tak snadno povyšuje individuální sebecit na hlavní východisko společenských vztahů, hýčkaje lidské já k nejurputnějšímu sobectví, aniž jsme často schopni sami si to uvědomit. Nemá smyslu se pohoršovat nad způsobem takového srovnávání, místo abychom se zeptali, jak by asi cítili, mysleli a jednali tito lidé předešlého věku dnes? Neboť právě naše přítomné poznání, vědění a chápání nesmí nás vést k mechanickému zplošťování života, nýbrž k jeho nové, reálné a bohatší náplni. Určujíce a vymezujíce smysl života dnešního člověka nechybíme, povšimneme-li si tragedií a ztroskotání, která vždy vyplývají právě z vadného chápání tohoto smyslu kdysi před námi. Či se domníváte, že není třeba znáti způsob a výsledky mystiky, idealismu, individualismu a všeho, co po staletí plnilo lidské duše, máme-li pochopit marnost a neužitečnost těchto filosofií? Je na nás, zbaviti se všeho falešného nánosu, patheticky duté heslovitosti, aby se právě krása, umění, ušlechtilost, obětavost a láska zaskvěly v pravdivějším člověku, který chápe poctivě svůj vztah k společnosti jako povinný dluh, jehož vyrovnání je radostným smyslem jeho života. [obálka 1949]

Obsah: