Anotace:
Na Dálném východě SSSR se podle tichomořského pobřeží táhne pohoří Sichote-Aliň, jež dosahuje výšky kolem 2000 metrů. A právě asi v té výši pramení řeka Chor, jenže to se až do nedávna nevědělo. Pohoří Sichote-Aliň je porostlé hustou tajgou, kterou ani místní obyvatelé, Udehejci, nepronikli. O pramenech Choru si jen vyprávěli báje. A tak došlo k rozhodnutí, aby zvláštní vědecká výprava prozkoumala, co vše se v tajze skrývá a kde pramení tajemný Chor. Výpravy se zúčastnili nejen vědci, nýbrž i dva malíři a také čilá a odvážná novinářka, redaktorka denního listu z Chabarovska. A to právě byla Julie Šestakovová, autorka této knihy. Píše v ní o výpravě do tajgy poutavě, slohem reportážním, ale přece tak, že z její práce jasně vyplývá, jak komunistická strana a sovětská vláda pečují i o kraje nejodlehlejší a jak tuto péči uskutečňují osvícení, stateční a ukáznění sovětští lidé. Nynější způsob života původních obyvatelů Sichotě-Alině, malého národa Udehejců, je toho nejlepším dokladem. Udehejský lid žil až do Velké říjnové socialistické revoluce životem polodivošských lovců, v temnotě pověr, vykořisťován překupníky kožišin. Udehejci vymýrali. A přešla sotva dvě desetiletí a Udehejci se z potulných lovců změnili v usedlý lid. Mají školy, zdravotnická střediska, rozhlas, umějí číst a psát a mají dokonce již i svou literaturu. Džansi Kimonko je udehejský spisovatel, jehož kniha "Tam, kde teče Sukpaj" vyšla v češtině již ve dvou vydáních. O tom všem píše autorka ve své knize i o mnohém jiném. I o tom, že jedním z účelů výpravy bylo zkoumat výskyt nebezpečných klíšťat, která přenášejí zlou nemoc, tajgovou encefalitis. Jako barevný dobrodružný film rozvíjí se před čtenářem vyprávění Julie Šestakovové, jako film, který zaujme svým závažným obsahem i poutavou formou. [obálka 1954]